Nebe nad Berlínem

(1001) Krásná "alternativní oddychovka". Když obraz prvně zbarevněl, myslela jsem, že radostí vyskočím až ke stropu. A to se mi líbí vždycky, znovuobjevování již objeveného. A nakonec si ještě začnu říkat, že Bruno Ganz fakt válí. S culíčkem byl k sežrání, v přebarevném obleku potom taky. Jo. Tohle mi prostě sedlo. (05.12.2009)

O existenci tohoto filmu vím minimálně od roku 2002, kdy Rudiš literárně debutoval knihou Nebe pod Berlínem, jejímž názvem Wendersův film parafrázoval. A celé ty roky jsem kolem něj chodil a stále si nebyl jistý, jestli ho vlastně chci vidět. Když jsem se k tomu po nekonečném váhání konečně odhodlal, zklamaně jsem seznal, že kdybych ho dál ignoroval, o nic bych nepřišel. Filmu asi nelze upřít jisté formální kvality, jako je krásná kamera, působivé lokace, výborné obsazení, apod., ale osobně jsem ho celý spíše protrpěl. A nevytrhne to ani výskyt Nica Cavea - snad proto, že ten už mě taky tolik nebere jako dřív. Celý ten lyricko-éterický háv, na němž se tento film vznáší, jsem osobně shledal nesnesitelným - a zoufale banálním. Lidem, kterým se tento film líbí, to upřímně přeji, ale osobně se k nim bohužel řadit nemůžu - a ze všech Wendersových filmů, které jsem kdy viděl, mě tento jediný téměř zcela minul. Stane se - snad kdybych film viděl za jiných okolností a v jiném rozpoložení... i když, ne, asi moc nevěřím, že by se mi to mohlo někdy líbit. (05.03.2016)

"My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám..." Ne... V Berlíně, na mejdanu s Cavem, Columbem a dvěma anděly. Dosud jsem jen o jednom filmu napsal, že pět hvězdiček je málo. Toto je druhý. Dobře, že zrovna tento, protože tím prvním byl Begotten, proti němuž stojí Nebe nad Berlínem v přímé opozici. Berlín pod nebem, dva zvláštní, velmi zvláštní agenti a tisíce forem a lehkost toužící po tíži a tíže po lehkosti, svoboda po nutnosti a zase naopak a celé dějiny v jednom dni. Žít znamená umřít a neumřít znamená nezažít. Co si vybereš? Ať mi nikdo neříká, že to pravé je barevný svět, jak ho vidíme my. Ne, to je jen hýření klamu a náhod a rej molekul. Pravá skutečnost je vidět tím andělským šerosvitem. To andělé vidí náš svět a nás samé v kráse tisíců odstínů mezi černou a bílou. Kdo tohle natočil? Kamera, hudba, okolnosti, jsem v tom až po uši. A do toho Columbo, cože? To se mi snad zdá? Ne, nezdá, je tam Columbo a patří tam a svět snad přece jen je k obývání. Jen jedna věc mohla tento neuvěřitelný film rozbít, totiž konkrétní příběh. A když anděl zaměnivší věčnost za pomíjivost skutečného hledá svou akrobatku, mám strach, že to skončí džusem, no ale zatím pořád dobrý a když už je to tady, končí to naprosto "pyramidálně", to čumíš hollywoode na zamilovaný happyend. Jen ten zbylý anděl osaměl a nějak posmutněl, jakoby ho všechna ta krása začala unavovat, ani toho Homéra už neposlouchá, ale doufám, že krizi překoná. Co by s námi bylo, kdyby už nás žádný anděl nepozoroval? Vždyť by nám zbyly jenom ty barvy. Nebo přece něco? Coincidentia oppositorum, tíže a lehkost, volnost a svázanost, tvar, konkrétno, to je den, v němž se duch stal masem a maso duchem. Akrobatka je konečně "osamělá", protože s ním je celá sama sebou. A on konečně přestal být sám sebou, aby mohl být někým. (08.07.2011)

Když jsem tenhle film viděl poprvé, zapůsobil na mě jako zjevení z jiného světa. Teď, když byl po více jak deseti letech znovu uveden do kin, se mnohé změnilo (hlavně Berlín, ale také filmový svět – slovní spojení dobrý německý film už dávno nepůsobí jako protimluv), ale kvalita tohoto skvostu přetrvává. Film má mnoho vrstev a je v něm stále co objevovat, klade mnoho otázek, ale vyhýbá se odpovědím. To z něj činí snímek pro vstřícně naladěné náročnější diváky, kteří budou ochotni spolupracovat. Těm ostatním je určena konvenční hollywoodská light verze Město andělů. Tak se rozhodněte, do které skupiny patříte. (07.12.2004)

Neuvěřitelně působivé dílo, které Mistra Wenderse musí zapsat do dějin filmografie. Úchvatný pohled na tak trochu "jiný svět". Dva anděle "žijící", sledující dějiny světa a lidi. Andělé, pro které čas nemá cenu. Dva andělé jdoucí světem, dívajíc se na něj z výšky. Z nadhledu, který ostatním chybí. Místo, kam lidé chodí za věděním, poznáním a touhou objevovat, je pro ně místem setkání s jimi podobnými. Jediné co jim může na tomto životu vadit je pocit "nežití". Touží po rozpoznávání barev, cítění vůni, doteku, citech...a Lásce. Pokud chtíč cítit a být člověk dosáhne hranice, mají možnost se rozhodnout. Poté je čeká svět, který není jako ten jejich, je plný krásných věci, ale i těch hodně špatných. Avšak kvůli možnosti cítit, vnímat a ŽÍT jsou schopni obětovat vše. Nikdo z nás lidí si neuvědomuje, co to znamená být člověk, mít city krásné i nepříjemné. My si neceníme toho co je nám dáno, přestože je to nejcennější co máme a co nám nikdo nevezme. Wendersův pohled na svět. Vyzdvihnutí lidských citů a hlavně lásky. Dokonalá poetika, která se v některých scénách a rozhovorech nedá nevidět. Dokonalý hlavní pár andělů. Úchvatné scény. Nadsázka a ironie hlavně( v případě Petera Falka). Čistá dokonalost!!! Na někoho tento film může působit zdlouhavě, ale podle mě každá sekunda dotváří dokonalý celek . Takovéto snímek se natočí jednou za život jednomu z tisíců(možná milionů) a Wenders měl to štěstí, že se stal tím vyvoleným co tuto možnost dostal. Záběr na anděla na soše anděla. Do toho znějící úchvatně přesná hudba, která nemůže člověka nezasáhnout. Nebo stojící anděl na vrchole katedrály a na zádech jeho krásná křídla pomalu mizející v mlze...Co je krásnější? (11.11.2004)