Realita

Hrozná haluz. Taková, co vyžaduje trpělivého a pozorného diváka. A tím Dwejn rozhodně nebyl. Jemu stačí bezduchá střílečka, prachsprostá vyvraždovačka, u které nemusí moc přemýšlet. Ale tohle? Tohle bylo moc i na něj. A i když se snažil, tak s průběhem času mu realita a fikce, fikce a realita začínaly malinko splývat. Asi to bylo i záměrem, jen prostě nemá rád, když něco až tak nepochopí, nebo z něj nějaký vykutálený režisér dělá tak trošku blbce. Tím ovšem neříká, že se mu to vůbec nelíbilo. Jen by k filmu potřeboval příště nějaký manuál. (08.06.2016)

Dupieux má vyrážku zevnitř hlavy, jeho filmy jsou stejné jako jeho hudba, buď je milujete a nebo vám nic neříkají. A stejně jako jeho zběsilé Mr. Oizo techno elektro se mu někdy povedou a někdy nepovedou, nebo spíš někdy zhruba pochopíte, co chtěl básník říct, nebo naleznete vlnu, na kterou chtěl naladit a někdy prostě ne. Pro mě byla realita případ, kdy jsem se asi nenavlnil. Sen, realita, film ve filmu, sen ve filmu, film v realitě, noční můra v realitě a nakonec všechno dohromady a nic nikde nekončí ani nezačíná. Zapadá to nakonec? Jen mě udivuje, že Realita, která je v podstatě o ničem, má lepší hodnocení než film o vraždící pneumatice... (26.11.2016)

S přehledem nejhorší film který jsem za poslední měsíce viděl. Realita je do sebe zahleděná rádoby umělecká onanie a vykrádačka Lynche. Jenže ne vrcholného Lynche, ale pozdního, reprezentovaného ubíjejícím Inland Empire. Gupieux se inspiroval zápletkou, kamerou, námětem, nenávistí k televizi a kupodivu i postavami. Naštěstí se neinspiroval délkou, takže místo úděsných 197 minut nudy přede mě vyvyrhl téměř snesitelných 87 minut. (25.08.2022)

Quentin Dupieux uvádí diváka ve zmatek či úžas rafinovaným prolínáním dějových, časových i prostorových rovin a vytváři velmi originální filmové dílo. Typický festivalový film, který by u běžného publika zřejmě vyvolal nezájem, ne-li odpor. Hodnotí se mi ovšem velmi těžce - technicky i herecky dobrý film, rád jsem po dlouhé době viděl Alaina Chabata, ale jinak je snímek pouhou hříčkou, kuriozitou bez vyššího smyslu či myšlenkové hloubky. Na pomezí dvou a tří hvězd. (11.07.2015)

Réalité bude asi o fous divácky vděčnější, než třeba Lynch, na jehož filmy potřebuju tak dva doktoráty z věd, které neexistují. V tomto francouzském případě možná najdete ještě nějaké náznaky toho, že možná víte, co se děje a nepřipadáte si tak ztraceni. To ale neznamená, že nejste. Pracuje se tu s několika liniemi, bůhví jestli jsou reálné nebo snové a Dupieux je docela blízko tomu, aby jste si o něm řekl, že diváka umí zmást dokonale. Smůlou ale je, že konkrétně ve mně nezanechal jakýsi jiný další dimenziální pocit, který by mě nutil zabývat se tímto scénářem více než pár chvil a třeba se pokoušet rozluštit alespoň jeden motiv, který jsem v tom našla. Tunel do hlavy mi to zkrátka třeba jako Lynchova starší díla nevyvrtalo, protože se o obdobný mindfuck jen tak otírá na povrchu. Snahu ale cením a třeba dostaneme od Dupieuxe ještě něco mimozemštějšího. (08.06.2019)