The Guest

Skutečné multidobové retro. První polovina se rozjíždí jako mimořádně rozplajzlý, tisíckrát omletý devadesátkový sryler, aby se ta druhá mohla zvrhnout v nejpokleslejší osmdesátkový akční brak (čti – totální, na hlavu postavená pičovina, u níž v anotaci překvapivě chybí „kokotmédie“ nebo „čurákoteska“), přičemž to postrádá jak devadesátkový drajv, tak osmdesátkovou patinu. Smutný fuckt, že je to v červených číslech, přikládám jen tomu, že spousta zdejších prudkých „heteráků“ pocítila pnutí z toho modrookého Kena v hlavní roli. Herecky byl sice opravdu výborný, nicméně čtyřkovat a pětkovat to tu jen kvůli nateklému přirození je jednak neobjektivní a druhak velmi buzerantské. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě kůl a moderně říci „gej“. (17.12.2014)

Počul som, že je to pecka, ale neveril som tomu a tri roky som to obchádzal. Potom som si to pozrel a... je to pecka. Nie je to niečo, čo vám vyvŕta mozog z hlavy, ale je to dosť „iné“ na to, aby som dal 80%. Sympatický hlavný (anti?)hrdina, množstvo skvelých scén, pri ktorých si poviete „to je ale macher“ (scéna v bare, scéna u riaditeľa), uhrančivý Lance Reddick a výbušné finále. Ústredná postava vojaka sa fakt vydarila. (02.03.2017)

Precizně šlapající žánrovka pro dnešní přesofistikovanou kinematografii znovu objevuje sílu základních konceptů ve stylu osmdesátých a devadesátých let (k dané éře ostatně film odkazuje stylem hudby). The Guest se nesnaží diváky zaskočit nečekanými zvraty ani vodit za nos všemožnými odkazy, ale naopak staví na dokonalém naplnění očekávaných schémat a žánrových atrakcí. Při tom vyprávění stojí v prvé řadě na hereckých výkonech, kde každá z hlavních i vedlejších postav skvěle ožívá díky přesně vybraným aktérům. V čele pak stojí titulní postava v uhrančivém podání Dana Stevense, který se ukazuje jako herec, pro kterého bylo Panství Downton moc malé a silně omezující. Jeho výkon, kde si stejně jako postavy ve filmu kolem prstu omotává i diváky, s přehledem přebíjí kariérní stín masově populárního britského seriálu a nechává nás napjatě vyhlížet Stevensovy nadcházející kroky. (21.12.2014)

// Fuck it... jakmile film končí se slovy "what the fuck" tak většinou musím napálit 5/5 a to platí i v tomhle případě. I'm sorry Mrs. Peterson, I really am. Ale David byl prostě awesome (nogay) a ten soundtrack... jasně, jasně. Přímočaré a banální, proto jsem začal těmi dvěma slůvky. Berte nebo nechte bejt, každopádně já si Hosta domů díky soundtracku určitě ještě někdy pozvu, ostatní by měli taky. (05.01.2015)

S filmy Adama Wingarda to je pořád to samé. Po zhlédnutí ocením jejich sebeuvedomnění a zvládnutí konceptu, abych na ně do pár měsíců prakticky zapomněl. Tady se pokusil o větší zapamatování hodnost, ale ta chtěnost je strašně viditelná už od prvních vteřin a prvoplánovost každé myšlenky dějové i filmařské to posouvá na hranu parodie. Můžu jen uvažovat, jestli záměrné. Je to přesto docela zábavný film, ale rozhodně není ani trochu sofistikovaný, jak si možná autor myslel, že ho dělá. 3 a 1/2 a hodně váhám, kam zaokrouhlit. (18.01.2015)