Ida

Vyvediem z omylu PAWLA PAWLIKOWSKEHO,ktorý si myslí,že je nový KRZYSZTOF KIESLOWSKI.Naozaj,NIE JE! IDA je zaujímavý,pozoruhodný snímok,hold skladajúci ku klasickým 60 rokom,napríklad Miloš Forman-Česká nová vlna,alebo Francúzska nová vlna:TRUFFAUT,GODARD... Popritom práca kamery je unikátna.Svedčí o tom nominácia na OSCARA za kameru a cudzojazyčný film! Pekné teda,ale pochybujem,že si odnesie niečo z toho. Jedna stránka mince je vizuálna stránka,druhá stránka mince sú herecké výkony,s ktorými som prežíval zívanie,nudu,úzkosť,depresie,obidve AGATY sú divné,zvláštne,neobyčajné,klasické protipóly,Mladá,životom skúšaná Anna odchádza z kláštora,je židovská mníška,ktorá chce zistiť,čo sa stalo s jej rodičmi za úradovania nacistov,ktorí mali svoje konečné riešenie,tak nie je ťažké sa dopátrať,ako skončili.Na myslí mám väčšinu,jej rodičia sa skrývali v lese,kde sa im dostávalo pomoci,ktorá sa zmenila na niečo úplne iné.Je hanblivá,neskúsená,zamyslená...Zato prichádza za svojou tetou,s ktorou sa nikdy nevidela.Wanda je prokurátorka,čo má pestrú minulosť,na svedomí má ničenie ľudí,ktorí opovrhovali režimom,tak ručne stručne sa s nimi potom zaobchádzalo.Inak ukája sa alkoholom,fajčením jednej krabičky cigariet od druhej a na moje počudovanie ju zmieta vnútorná kríza,ktorú vyrieši ráznym deštruktívnym spôsobom.Anna sa chce vydať s Wandou na ROAD TRIP,aby rozlúskli záhadu a tvária sa tak divne,že som po celý čas rozmýšľal,ako vyzerá Anna bez svojho habitu,vlastne,keď sa pominie jej teta Wanda,tak sa začne podobať práve jej,svojim správaním ju obstojne zastúpi,zmena správania je nezmyselná,nezmyselný je práveže tento film,v ktorom som sa tešil na inú filmovú kultúru,ktorá sa mi z časti dostala(estetická čierno-biela kamera),ale ako dej postupne spel k záveru,tak som sa nejako nevedel dočkať tituliek,vďaka Bohu,že to trvalo pod 90 minút! (29.01.2015)

Mně Ida svým zpracováním připoměla československou novou vlnu 60.let. Obrazová kompozice je vybroušená do posledního záběru a díky tomu vytváří dokonalou atmosféru. Herecké výkony přesně zapadjící do zvolené formy vyprávěného příběhu a pokud jde o emoce, tak ty si musíš najít ve svým nitru, protože režisér není tvoje slepecká hůlka, která je podbízivě zdůrazňuje. Jó Poláci, ty fakt válej ať to vemeš zleva, zprava. (26.02.2016)

Čirá kamerová kaligrafie s podmanivě pomalým tempem, které umožňuje hlubší prožitek. Navzdory ostatním komentářům nepovažuji Idu za dílo odtažité či přehnaně artistické. Černobílé obrazy a působivé kompozice vyzařují neuvěřitelně silnou atmosféru dobových reálií, které se nemůže vyrovnat žádná klasická dobovka. Ani intimní příběh židovské jeptišky a její životem schvácené tety nepůsobí po psychologické stránce spekulativně, i když jej citově převyšuje právě vizuál (magické detaily Idiných očí) a jemný hudební podkres. Velmi se mi zamlouvala Idina návaznost na život své jediné příbuzné, ovšem Pawlikovski si připravil zcela jiný závěr - zašifrovaný a odpovídající spíše uměle vnesené tezi než doposud fungujícímu přirozenému vývoji uvnitř postavy. (13.07.2014)

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje... (28.02.2015)

Tak nám tu letos opět přibyl další přírůstek v žánru prudící art. Vyznačuje se údajně originálním použitím kamery, což znamená, že koukáme na useknutou hlavu tvoří cca 1/3 záběru, zbytek záběru se skládá ze zcela nijakého pozadí. Další specialitou je snímání budovy takovým způsobem, aby se nám do záběru nevešla celá a jdoucí postavy, která po chvíli chůze ze záběru vypadne. Toto je zajisté velmi inovativní a novátorské, neboť se jedná o snímání natolik hnusné, že doposud nikdo nebyl natolik necitelný, aby ho použil. Leč manýra je manýra, a aby art skutečně vypadal artově, nelze si od podobně pitomých nápadů pomoci. Dále se jedná o film, v němž se na první pohled nic neděje, postavám chybí psychologický podklad, a tudíž si do nich můžeme vesele projektovat, cokoliv se nám zlíbí a údajně objevovat nečekané hlubiny snímku. Pravděpodobně se však jednalo spíše o tvůrčí lenost, při níž se doufalo v to, že film, který nás ani na vteřinu nepřestane přesvědčovat o své uměleckosti, k tomuto hlubinnému vytahování zlata z koňského lejna vybudí, všichni budou chrochtat blahem, že ve svých nudných životech pro jednou alespoň částečně využili mozkovou kapacitu a vůbec si v tom vytržení nevšimnou, o jak moc nanicovatý snímek se jedná. (01.03.2015)