Banda pro sebe

Ke Claudu Brasseurovi jako herci jsem si hledal cestu vždy obtížně: viděl jsem ho dříve v pár dobrých filmech, kde mi příliš svým výkonem nesedl nebo mě naopak dost bavil tam, kde mě zase moc nenadchl film jako celek. Tady si mě snad poprvé Brasseur získal ve skvělém filmu a dlouho jsem jeho Arthurovi fandil směrem k získané náklonosti k Odile víc, než spočátku namyšlenému Franzovi v podání Samiho Freye. Získala si mě opět i krásná Anna Karina, která zde sice oproti jinému režisérovu filmu Žít svůj život působí se svým úsměvem a culíky jako roztomilá holčička, ale neměl jsem problém jí uvěřit i tuhle polohu, dokázal jsem se plně vžít do její problémů dospívání (včetně chvil, kdy má pocit nebo alespoň tak matce říká, že už pomalu nic kolem nemá ráda) a dost jsem trnul, aby její Odila s Arthurem nespadla uprostřed své mladické nerozvážnosti a dlouhodobého znudění ve společnosti toho třetího do děsné bryndy... Hodně mi to připomnělo (včetně přítomnosti stylové taneční scény) o 5 let starší film Jiřího Krejčíka Probuzení s Janou Brejchovou, který mě kdysi chytl a zasáhl podobným způsobem. Akorát zatímco Krejčík jde hodně do psychologie, Jean-Luc Godard si ve svém filmu více pohrává s formou, ale naštěstí v takové míře, aby zachoval souvisle vyprávěný příběh. Pro stoprocentní spokojenost z mé strany a větší uvěřitelnost bych sice přivítal více psychologie v poslední třetině, kdy se charaktery obou mladých mužů v klíčové situaci až nečekaně „vymění“, ale vzhledem k tomu, že Godard (což potvrdí i svým komentářem v závěru) tímto filmem vzdává hold různým různým „černým“ příběhům, i s ohledem na celkový zážitek nad tím přihmouřím oči. Atmosféra Paříže 60. let v černobílých obrazech, velice civilní herectví a vůbec mnohé ty šťastné okamžiky, které si hlavní postavy plně vychutnvávají tady a teď, vytvořilo jedinečné kouzlo celému filmu, který mi velice rychle uběhl. Já si tu podobně vychutnával snad každý okamžik a ač jsem Bandu pro sebe vnímal víc jako drama s úsměvnými momenty, než vyloženě komedii, není nouze o slušnou dávku humoru. Stejně tak jsem si užíval různé odkazy, např. když Arthur s Franzem spontánně na ulici parodují scény z gangsterek, či vtipné hry s formou – když poté, co jeden z trojice v podniku vyhlásí minutu ticha a zastaví se na chvíli i kompletní zvuk filmu, než jeden z nich toto ticho přeruší, nebo když se ve stejné sekvenci místo kamery v rámci záběru vtipně posouvají postavy... Dobový umělecký film o mladých, pro mladé, s nápaditou formou, mi od Godarda velice sedl. [90%] (14.09.2022)

U konce s dechem 2, ale v "komediálním" ladění, ve kterém ale Godard měl málo dobrých nápadů, takže to není příjemně absurdní jako Bláznivý Petříček, ale mdlé, nevtipné a divné (v špatném slova smyslu) jako Pěstuj si pravačku. Taky to celé jde odněkud nikam, stejně jako U konce s dechem, takže mě to díky tomu nebavilo o to víc. A jestli si za půl roku vzpomenu aspoň na tu taneční scénu, bude to myslím úspěch. Trochu to zachraňovaly některé hlubší dialogy, díky kterým to není jenom samoúčelná experimentální prázdnota, ale i tak je to ten typ Godardových filmů, který mě prostě nebere, nebaví mě a nic z nich nemám. Ještě se mi teda líbily USA posedlé hlavní postavy, ale jen samy o sobě, jelikož se tu s nimi nijak nepracuje a všechny pokusy o vtip na to směřované prostě nefungují. 2* (20.04.2022)

Na úvod zdůrazním to, co už řekl "Lavran": Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované." Film nejen ryze godardovský, ale i ryze francouzský: s francouzským šarmem, vtipem, ironií a poťouchlostí. A přitom stojí v opačném gardu vzhledem k těm promyšleným, na všechny eventuality připraveným, časově sladěným a lidsky spolehlivým vloupačkám. Hra může být hrou, i když jde o peníze, končí však, když dojde na střelné zbraně. A pro toho, kdo přežije je to zase jen hra. (19.08.2014)

Tradičně pěkná Coutardova kamera + několik zajímavých nápadů (rekordní běh Louverem, "minuta ticha"...) + jinak celkem nic = Průměrný Godard a jeho další hříčka o vyděděncích ve stylu (a částečně jako parodie) amerických filmů noir - tedy á la U konce s dechem (což je ovšem dle mého názoru podstatně zajímavější film). (11.12.2005)

Narážka na Billyho Kida a Pata Garetta. Brasseur na asfaltu zastřelen teatrálně umírá. Slavkovské slunce nad Bastilou. Klasické rovná se moderní, v jazykové škole. Doba, kdy si muž nemohl a nechtěl sundat kabát, protože neměl sako! Překlad ze Shakespeara (v titulcích) nic moc. Učitelka čte Romea, Brasseur je v Hamletovi. S tím účesem Odile měl pravdu, byl nemožný. Ona pak bojácná, nezkušená, snadno manipulovatelná. Průvodní slovo až směšně vznešené. O loupeži se mluví mimoděk, nezávazně, konverzačně. Peněz je hodně, tetička Victorie je udržovaná žena a pan Stolz tajemný. Černá kronika v novinách barvitá. Zajímavý popis situace ve Rwandě, Hutové a Tootsiové, historie se v obměnách stále opakuje. Všichni tak trochu lžou a tak trochu se přetvařují. Hrají škatule hejbejte se kolem stolku v kavárně. Minuta mlčení trvá ve filmu strašně dlouho. Ten příšerný tanec ještě déle. „V metru se pořád lidi tvářej smutně a nešťastně.“ Dnes bych dodala ještě naštvaně. Odile je typ mladinké Jany Brejchové. Za bláznivou jdou do Chaillot. Film je plný narážek na umění. Na Jacka Londona, na Corota. Vtip o Delouittovi blbý. Stejně jako úprk Louvrem. Loupež čím dál tím víc k smíchu. Druhý den už méně. A závěr – velmi, velmi překvapivý. (26.09.2008)