Mládí

V skvelom hereckom obsadení nájdeme vedľa Michaela Caina a Harvey Keitela tiež božskú Jane Fondu, sexi židovku Rachel Weisz alebo dobrého Paula Dana. Zaujímavosťou je aj veľké množstvo známych nehercov, ktorí vo filme hrajú sami seba. Aj v tomto filmárskom počine Paola Sorrentina je zrejmé, aký veľký význam prikladá hudbe a tiež vizuálnemu spracovaniu. Každý obraz je majstrovským dielom, ktoré si máme chuť zapamätať navždy. Netreba sa báť, že by sme celých 118 minút museli pozorovať zosychajúce staré telá a počúvať hovory o počte liekov a problematickej prostate. Režisér starnutie nezatvára na samotku, konfrontuje ho s mladosťou okolo a mladistvým nazeraním na svet, ktoré nie je závislé od ročníka narodenia. (26.10.2022)

"Youth" by som ohodnotil podobne ako film The Lobster. Z oboch som mal podobné pocity, oba filmy mali Rachel Weisz a rozhodne sú v oboch zaujímavé momentky, ktoré pre mňa nebudú zabudnuté. Michael Caine je skvelý a myslím si, že rovnako aj všetci ostatní. Herecky skvelé, príbeh zaujímavý a má svoje momentky, no mám pocit, že opäť ide o dosť metaforický film. Občas sú tu dokonca aj vtipné scénky ako napríklad videoklip Palomy Faith, ktorý je tak dobrý, že to nebudem spoilovať. Celkovo si myslím, že film funguje, vie budovať atmosféru, má svoje silné momenty. Možno by som sa k nemu aj vrátil. Ale súčasne je pravda, že človek na to musí byť správne naladený. Je to proste film o mladosti v trošku metaforickom podaní. A mnohé myšlienky sú podané cez jednotlivé scénky. Najviac mi asi ale utkvie v pamäti tá s ďalekohľadom a Miss Universe. Ak si myslíte, že je to film pre vás, čeknite si ho a posúďte sami. Hodnotenie: B+ (01.02.2017)

Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery. (12.10.2015)

Pro mě osobně spíše zklamání. Ani nádherné lokace, skvělí herci a spousta krásných záběrů u mě nepřemohly pocit, že mám raději Sorrentinovy předchozí snímky Velká nádhera a Následky lásky. A to nejenom kvůli tomu, že mi jsou bližší tím, že byly na rozdíl od Mládí natočeny v italštině (která mi je přece jenom bližší než angličtina), ale i proto, že duo Caine & Keitel v mých očích ve vší úctě nemá na herecký výraz Toniho Servilla, kterému jsem bezvýhradně propadnul už dávno. Krom toho mi přijde, že Mládí je v porovnání se zmíněnými dvěma filmy o poznání povrchnější a plytčí - spousta dialogů zněla mým uším nesnesitelně hloupě, a v otázce nějaké umělecké výpovědi je to u tohoto filmu po mém soudu na pováženou - viděl jsem lepší filmy tematizující stárnutí i životní bilancování. Těch pár krásných obrázků a ucházejících vtípků nedokáže v mých očích zastřít fakt, že tahle přeceňovaná artovka pro masy nedosahuje kvalit Sorrentinových předchozích filmů, a že mi ten film byl do značné míry protivný jakousi svou předvídatelností a současně nepravděpodobností (scénu, v níž se Miss Universe koupe nahá před očima obou starých přátel, nic si nedělaje z jejich blízkosti, si nelze v reálu představit ani s největším sebezapřením - mnohem spíše mi přišlo, že zde chtěl Sorrentino prostě udělat narážku na známý bliblický motiv Zuzany v lázni a dvou starců). Mládí je pompézní přeartovaná nuda, která si dovede vybrat i své lepší chvilky, ale jako celek je to pro mě spíše jen průměrný film. (13.10.2015)

jako vyznavač ironicky poněkud staromilné auteurské teorie si nemohu pomoci nevinit přímo Sorrentina. jeho minimalistické Následky lásky zhlédnuté před více než deseti lety otevřely v jediném dokonalém gestu a v jediné větě vstup do nesmírně bohatého a silného vnějšího světa. řekly vše. vše, co se Sorrentino tak rozmáchle, tak usilovně, tak výmluvně, křečovitě a hlavně tak marně pokouší od té doby zopakovat, a ještě mnohem více. jeho Božský byl sice hoden svého názvu a ani titul Velké nádhery příliš nepřeháněl, přestože významová hodnota s přibývajícími filmy postupně slábla - snad úměrně s přibývajícím věhlasem a větší dostupností financí? skromnější podmínky by snad umožňovaly komunikovat zadaná témata přesněji, přičemž Sorrentino svůj repertoár témat jako příkladný auteur nemění, ačkoliv scházející oduševnělost, čímž mám na mysli především ucelenost a symetrickou uspořádanost významové struktury, mě v případě Mládí nutí nehovořit ani tak o tématech v pravém smyslu slova, jako spíše o významových elementech, kterými jsou v tomto případě situace sklonku života, ohlížení, výčitky a nostalgie a samozřejmě pevné životní přátelství dvou mužů. už při výčtu "témat" je tedy zjevné, že přestože se Sorrentino "inspiruje" u svých slavných předchůdců, nejvíce se inspiruje tvůrcem, kterým sám kdysi býval, ale na kterého už ani při vší snaze nestačí. nepochybně disponuje většími prostředky, a tak i většími možnostmi. může si dovolit, co bylo dříve nemyslitelné. snadno si zajistí věhlasné herce, zaplatí drahé lokace a mezinárodní koprodukci, ale smysl se nekoupí. jeho pramen se nachází jinde. není tedy divu, že Mládí i přes několik velmi výstižných a nápaditých momentů zůstává jako celek plochým a povrchním souborem anekdot ze života i neživota postav, sledem bonmotů namísto dialogů, "pohlednic" namísto obrazů a romantizace namísto poctivé pocitokresby. nezachrání to určitá režijní zručnost, ani nesmírný talent Luca Bigazziho a Davida Langa. to vše spíše svědčí o Sorrentinovi jako o režisérovi s vynikajícím vkusem, ne však nutně o režisérovi s uměleckými dispozicemi. (19.01.2016)