Mládí

Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery. (12.10.2015)

Mám děsně rád Majkla Kejna. Ať hraje, v čem hraje, vždycky mu to věřím. Takže i tady. Jeho humor je takový civilní a britsky suchý, to já rád. Film jako celek je taky fajn - je pomalý, ale ne nudný, prostě si tak plyne. Na každý obraz má divák spoustu času a je na co koukat, kompozice jsou super (ať už hory nebo kozy miss universe) a povedla se i hudba. Jediné, co mě úplně nestrhlo, je příběh. Přišlo mi to spíš jak série mini příběhů o stárnutí. Jsem někde mezi 3-4. (23.11.2015)

Věci, které zaujaly - Maradona, Marx, masérka, videoklip Palomy Faith a věnování Francescu Rosimu. Zbytek velmi plochý a velmi lehce kritizovatelný. Film od současného předního umělce, který neotevře ani milimetr nových obzorů o jakémkoliv pojednávaném tématu, nemůže být považovaný za nic jiného, než neúspěch. (20.10.2015)

Dalsi film v ktorom stari spickovi herci hraju starych ludi, ktori filozofuju nad nesmrtelnostou chrusta. Je to asi logicke, ze tejto garde hercov aku su Caine, Keitel, Pacino, De Niro a spol. nic ine neostava pokial nechcu s herectvom seknut ako Nicholson alebo Connery. Tentoraz je to naviac v artovom style, takze sa dockame aj viacerych WTF momentov. Obcas je to trochu sranda, ale väcsinou nie je prijemny pohlad sledovat tieto legendy v takomto veku. Je to dost smutne a na tento typ filmov mam este dost casu. 5/10 (09.12.2015)

Má to Sorrentinovu úžasnou filmařskou patinu, tzn. tu zcela unikátní atmosféru, kterou znám jen z jeho filmů a je to skvěle obsazené. Ale podle mě i trochu prázdné, tu Sorrentinovu potřebu ve 45ti letech točit filmy z perspektivy sedmdesátníků (a výš) a tvářit se, že jsem tou cestou už prošel, moc nechápu. (31.12.2015)