Pí

Už ve své prvotině ukazuje Aronofsky svou zálibu ve stresování diváka, kterou krátce pohřbil v impotentním Requiem za sen a později dotáhl téměř k dokonalosti v Černé labuti. Rozklad osobnosti je pro něj zjevně velkým lákadlem; posedlý matematik Max Cohen je až groteskní postavičkou, jejíhož číselného démona umocňuje neútulná počítačová kobka s celým stádem zámků na dveřích a zjevná paranoia (černobílá kamera a rozhopsaný minimalistický obraz tentokrát plní účel beze zbytku, byť ke konci už tvůrcům poněkud ujížděla ruka). Slušná magořina. (03.01.2011)

No do πči, to bylo zase jednou soustíčko! Ukrojené černým nožem, napíchnuté na bílou vidličku a s příchutí Aronofskyho vytříbeného režijního stylu. Jenomže tuhle chuťovku jsem blbě rozžvejkal a v krku mi zaskočila. A pak jsem se 80 minut trápil, nevěřícně a nechápavě hledíc před sebe. Tohle bylo prostě na mě moc, na základce jsem sice vyhrával souboje v malé i velké násobilce, pak jsem však přišel na gympl a když učitelka pokreslila za jednu hodinu 16krát celou tabuli včetně obou křídel samými hyperbolami, parabolami, logaritmy, negacemi a negacemi negací, rezignoval jsem. Tady jsem se taky chvilku snažil tomu číselnýmu definování časoprostoru porozumět, ale zbytečně. Nicméně Aronofskyho rukopis je hodně patrný: skvělá hudba, stavy depresí, neobvyklá kamera. One-man-show v podání Seana Gulletteho. No nic, jdu si koupit čtverečkovanej sešit a začnu luštit Ludolfovo číslo podrobněji. Snad z něj vyčtu, kolik budou zítra v obchoďáku naproti stát banány... (14.12.2007)

Kapitola sama o sebe aneb animálny Aronofsky a jeho prvotný úkaz zvedavosti, depresie a skrytej nadšenosti zobrazenej tak kontrastne, že viac už sa to ani nedá. Nejde len o neobyčajnú obrazovú ostrosť, ale o celkovú ráznosť jednotlivých režisérskych ťahov. Darren už tu dosvedčuje, že kamera, strih, hudba sú jeho silnou zbraňou a čo viac, vie s týmito nástrojmi profesionálne narábať. Radosť pohladieť a nezáleží až tak na tom, či všetko klape ako v novomanželskom opojení, alebo ide o v celku náročný, tak "trochu" psychologický príbeh matematika, ktorý si ide za svojím presvedčením. "π". (02.07.2009)

Dooost divnej film, ale velice zábavnej. Aronofskyho režijní rukopis je tam extrémě znát (a to sem od něj viděl jen 2 filmy). Celý je to takový divný a to mám rád. Než tohle natočil určitě předtím přelouskal Foucaltovo kyvadlo od Umberta Eca. Sean Gullette super výkon a celej film je vlastně dost na něm, ale popral se s tím důstojně. Už se těším na dalšího Aronofskyho. (06.12.2005)

U toho filmu jsem těžce rozpolcen. Vlastně chválit se dá skoro všechno od hudby, kamery, s tím související atmosféry, závěru (jo mám na mysli vrtačku, ne nevyřčené pointy) a tak dále, jenže mě tenhle film z nějakého důvodu štval. Je tu takový ten archetyp matematika, taková ta šokantnost, z které ale vůbec nic nakonec nevyplyne, spousta matematických keců, které mají vyvolat dojem silné promyšlenosti (něco jako, když se ve Star Treku řekne, že "nestabilní singularita reaktoru vyvolala fluktuační dilataci v elektromotoru" s následnou explozí jak kráva). Teď jsem si teprve uvědomil, že jak Pí, tak Requiem, tak Fontána na mě působí úplně stejně. Po technické stránce jim nemůžu absolutně nic vyčíst, v tom jsou pravděpodobně dokonalé, jenomže tím obsahem jim nemůžu přijít na chuť, asi jsem někde trochu jinde, než tady Darren a ne že bych jeho filmy snad úplně nechápal a ani ne, že by mi jeho příběhy nic nedávaly, ale cítím z jeho tvorby snahu vytvořit cílenou alternativu, kterou jsou schopny přijmout poněkud širší davy, na čemž sice není asi vůbec nic špatného, ale z nějakého důvodu mi to úplně nesedí a působí to na mě alespoň v případě Darrena nesympaticky a sám nechápu proč...tenhle autor je pro mě zatím docela velkým otazníkem. (23.04.2008)