Slavnost
La Cérémonie
Biester
Obrad
La Cérémonie
La Cérémonie
Režie:
Claude ChabrolKamera:
Bernard ZitzermannHudba:
Matthieu ChabrolHrají:
Isabelle Huppert, Sandrine Bonnaire, Jean-Pierre Cassel, Jacqueline Bisset, Virginie Ledoyen, Valentin Merlet, Julien Rochefort, Greta Bohacek (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Slavnost je paralelou světa, ve kterém mentální a sociální zaostalost, závist a primitivní arogance plodí zlo, které dokáže dohnat jeho nositele až k těm nejhrůznějším činům. Rodina ze střední buržoazní vrstvy najde na inzerát dívku, která se má starat o jejich dům a domácnost. Zprvu se zdá, že Sophie je učiněný poklad. Skvěle vaří, uklízí a pečlivě plní veškeré příkazy paní domu, pokud... nejsou napsané. Sophie má totiž těžkou dyslexii a neumí číst ani psát. Svůj handicap se snaží za každou cenu skrývat, což jí přináší mnohá psychická traumata. Doslova se na ni nalepí Jeanne, žena z pošty, která ráda odhaluje lidská tajemství a svou průměrnost si vynahrazuje drzostí a arogancí. Obě dívky se spřátelí a vzájemně přiživují svou nenávist k bohatým Sophiiným zaměstnavatelům, k jejich vzdělání, určité nadřazenosti a kultivovanosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (69)
Děkuji moc uživatelce FAYE za jméno knihy, podle jejíhož námětu byl film natočen - celou dobu, co jsem řádění těch dvou na plátně sledovala, jsem přemýšlela o tom, kde jsem se s tímto námětem už setkala.... Obě herečky byly vynikající, zvláště Isabell Huppert jsem předtím vždy vídala spíš v rolích zasněných krásek a tady byla jako šílená neurotička velmi uvěřitelná. ()
Šokujúci záver je vskutku zaujímavým vyvrcholením tohto filmu, ktorý má výborný adaptovaný scenár. Špeciálne by som vypichol herecké koncerty oboch herečiek hrajúcich asociálne ženy, ktorým nikto nedokázal ich minulé previnenia. A teraz sa postupne spriahnu proti bohatým a vzdelaným členom jednej rodiny... ()
Opravdu velmi silný příběh se skvělým hereckým obsazením, přitom začíná tak celkem obyčejně a rozhodně nevěstí nic z toho, co tragického se v závěru odehraje, film má výborně vystavěný děj, kdy divák sice tak nějak tuší nachystanou zápletku, nějaký neodvratitelný konflikt, domýšlí si nějakou eskalující událost, ale rozhodně ne něco tak brutálního, myslím však, že bohužel velmi uvěřitelného, po shlédnutí celého filmu jsem si uvědomil, jakou že jsem to vlastně viděl propracovanou studii kořenů vražedného násilí, kdy dlouho mokvající zášť dvou narušených a životní situací frustrovaných žen náhle pukne a krvavá hra nabere nevratný směr, kdy náhle nabytá moc a vábení ke kruté pomstě je mění ve vraždící monstra, odhodlání vykonat akt zvrhlé spravedlnosti vítězí, smutné, šokující, ale nepřehlédnutelně vynikají filmové dílo. Zajímavý komentář : Fridecka ()
Víte, že se něco stane. Víte, že se stane něco hrozného. Jen nevite kdy. Ale že bude prolita krev, je zcela jisté. Cítíte to. Napětí se stupňuje postupně ale jistě. Náznaky něčeho nebezpečného jsou přitom podávány divákovi skromně a decentně. A pak přijde ten konec. Něco šíleného, co jste tušili ale přesto si to úplně nechtěli připustit. Dvě hlavní postavy jsou na první pohled každá jiná ale přece jen maji něco společného a jejich spojení má nesmírně nebezpečné následky. Bezpochyb jsou obě výborně zahrané. Jsou prototypem žen, které možná potkáváme denně na ulici. Nespokojenost s vlastním životem, závist a pocit méněcennosti dokážou být nebezpečná kombinace. U excentrické Jeanne lze jistou asociálnost vypozorovat už od počátku, zato Sophie je nebezpečnější. Chladná introvertka, jejíž negativní vlastnosti v ní sice jsou ale je třeba je rozdmýchat, což se výborně povedlo manipulativni kamarádce. ()
V priebehu filmu sa toho príliš veľa nedeje, ale pozerať sa to dá bez ujmy na zdraví. Ale ten koniec?! Tak to som vážne nečakala - takto ma už dávno žiaden film neprekvapil. ()
Téma filmu bylo hodně zajímavé, nicméně zpracování mě až tak neoslovilo. Zdánlivě se celý film nic neděje, nicméně se děje hodne v hlavě jednoho člověka, což samiozřejmě musí nakonec nejakým způsobem vyústit. Psychologické derama o závisti, nenávisti, strachu a podprůměrnosti. 70% ()
Inspirace: Sophie nemá dislexii, ale je analphabet, prostě neumí číst a psát. Isabelle Huppert i Sandrinne Bonnaire jsou neskutečně opravdové. Geneze vzniku zločinu je přesná, tak se skutečně většina zločinů a hlavně vražd stává, najednou, z ničeho nic, z nenávisti, jako reakce na vlastní problémy a neschopnost. Ovšem kontrast napětí Mozartovy opery a klidu přípravy vraždy ve mě vyvolaly pocity, které jsem už u filmu dlouho nezažil, vážně jsem nevěděl, jestli se mám dál s hrůzou dívat, nebo pro klid film vypnout. A Jacqueline je stále stejně půvabná. ()
Co se stane když se setkají dvě barušené ženy? Vznikne dobrý film. ()
Mrazivý a hlavně nečekaný závěr. Obě hlavní představitelky jsem vyloženě nenáviděl. ()
Uf... to zase byla jednou (francouzská) nálož :-) a Isabelle Huppert tyhle podoby umí jako málokdo. ()
Skoro celej film prozíváte a nakonec příjde takové to pozdvižené obočí a najednou konec. Výkony obou hlavních hereček jsou vynikající, ale ani ty nedokáží film dostat z jeho neslano - nemastnosti. ()
SPOILER !!!!! Pozitiva - vysoká škola lidské hlouposti a primitivizmu. Negativa - chápu že šokující závěr se umocní tím, že se po zbytek filmu nic moc zásadního neděje, ale kdo na to má sakra čekat 2 hodiny. ()
Pozeral (a dopozeral) som to hlavne kvôli tomu, aby som videl, ako sa tvorcovia vyrovnali s predlohou. Môj verdikt nie je jednoznačný, niektoré postavy tu boli posunuté trochu inam, hlavne Gilles, ale vlastne a predovšetkým aj kľúč ku všetkému Sophie, a toto pozorovanie mi potvrdzujú aj komentáre kolegov. Zaujímavejšia ako Sophie je tu postava Jeanne. Celkovo sa mi zdá, že film je nudný a neposkytuje to, čo kniha. Tí, ktorí ju nečítali, ho zaiste môžu či dokonca musia považovať za omnoho pôsobivejší ako sa javí mne. Takže vysokým hodnoteniam rozumiem, ale bez zlého úmyslu ich nezdieľam; repete som ochotný a rozhodnutý absolvovať s "Pochmurným domem", nie však s "Obradom". ()
Dílo šokujícím způsobem zachycuje, co může plodit vyčlenění ze společnosti spojené s osamělostí a zakomplexovaností, když se spojí s čirou nenávistí, hloupostí a omezeností. Zpočátku se vám jeví dyslektička jako sympatická, máte s ní soucit. K druhé postavě také můžete pocítit jisté sympatie pro její nekonformnost, jistou spontánnost, ikdyž s náznakem intrikánství. A pak nastane šok, kdy spatříte jak tyto dvě doposud prakticky kladné "postavičky" začnou zcela chladnokrevně vraždit pro ně nepřátelské a nenáviděné vzdělané lidi z vyšší vrstvy. A zde je myslím zřetelně vidět paralela s lidmi dnešní "moderní" společnosti, viz. např. vraždící z kolektivu nějakým způsobem vyčlenení středoškoláci plní ničím nebržděné nenávisti, tzv. deprivanti. ()
Konec správně ujetý. Zabaví díky hereckým výkonům. Francouzi umí tohle zahrát a podat velmi důvěryhodně. Konec je sice Ad Absurdum, ale dobře to nakopne. Vyvalil jsem oči a spadla mi čelist. Hlubokou myšlenku v tom hledat nebudu. To, že lidé jeden druhému závidí a dokážou být pěkné svině na "slabší" jedince je známo od antické Sparty a ještě dál. ()
Pokud je pravda, že se člověk při sledování filmu ztotožní s nějakou postavou a s tou pak „jde“ a jí fandí, tak já nevím, na čí straně to vlastně jsem. Hlavní hrdinka si asi v dětství prožila svoje, navíc není moc inteligentní, takže svůj hendikep analfabetismu před zaměstnavateli tají, a to vysloveně za každou cenu. Do jisté míry ve mně probouzela soucit. Pošťačka je arogantní drzá čubka, která možná schválně zabila svoje dítě. Zároveň je ale i dost sympatická, bezprostřední - Sophii spontánně nabídla přátelství; pomáhá v charitě. Navíc je velmi sexy. Zrzavá Isabelle Huppert v minisukni, rozkleknutá na gauči, kouřící lakystrajtku, lemtající kafe, to je tak erotické, smyslné… No nic. Tak dál. Pak tu máme rodinku buržoustů, ti jsou také sympatičtí, mají mezi sebou hezké vztahy, o všem spolu otevřeně komunikují, jen k té Sophii se chovají trochu nadřazeně, paternalisticky. Ostatně, jak říká dcera, pantáta je fašoun, každému chce prospět i proti jeho vůli. ()
Ďalší z paliet filmov, ktorý vo vás vzbudí aj ten najzatúlanejší nepríjemný pocit a vynesie na povrch dávku čistej nefalšovanej depresie. Raz za čas sa v tom pocite vyžívam. ()
Neskutečně pomalé tempo celého filmu dokonale kontrastuje se strhujícím závěrem, který mě uzemnil svojí syrovostí. Jenom nevím komu jsem měl ve skutečnosti fandit. ()
Psychologický drama jedna báseň, jen závěr je možná až příliš vyhrocenej... ()
Mimořádně jemný podvratný film. Sice vyústí „tarantinovsky“, ale tak vysokou chemii neotřelého, leč smysluplného dávkování proměny vztahů Tarantino nemusel předvést ani v jeho nejsložitějším The Hateful Eight/2015. Odvahou se rovná filmům Trieorovým. I kdybych nebyl marxista, který si tu prožije („levnou“) krvavou satisfakci, musel bych obdivovat důslednost premisy a důmyslnost plánu. Jen pro srovnání, propagandistická kinematografie komunistické i nacistické éry nesnese negativní závěr. Ty nejnávodnější a nejotevřenější nacistické filmy nejdříve ukážou skrznaskrz karikovaného Žida, kterého pak není těžké obratem podrobit teroru nové společnosti, zjednávající nápravu, když mu rozbíjí jeho zlodějský obchod. Komunistické filmy idealizují spíše panoramaticky snímaný průběh revoluce a samozřejmě mnohem konkrétněji zachycují příběhy jí předcházejícího útisku. Jak se komunistická politika ustavuje a je si čím dál jistější, filmy jsou civilnější a – je to můj dojem – roste podíl takových, které víceméně jen oslavují plody pokroku. Protože se obě totality musely opírat o kriticky nutné počty souhlasících, jejich kinematografie musela být HODNÁ a v žádném případě by se neodvážila ani naznačit možnost sympatizovat s veselým masakrováním protivníka. Přitom povětšinou se totalitní kinematografie příliš nenamáhala ukázat protivníka i jinak než zle. La Cérémonie proti tomu musí vysvětlit jurodivý masakr buržoazní rodiny, kde: otec je zpohodlnělý zvýhodněný kretén, matka vydržovaná buchta, syn nevýrazná postavička a dcera sociálně vnímavá a spravedlivá. I když jsou všichni nezaslouženě zvýhodnění a mají pod sebou ostatní jako šachové figurky, takže závistivá psychopatická pošťačka nepřehání, všímá-li si toho nevysvětlitelného rozdílu, kdy sama nemohla potratit, zatímco boháčově dceři bez nejmenšího argumentování stačí prostě chtít, – neděje se tu nic, po čem by se běžně masakrovalo. Jakkoli důvodů přibývá, kdo z nás by to opravdu měl odvahu udělat? A přece se na několika kritických bodech rozhodne, že to masakrem skončí. Vydírání dcery před závěrem s ohledem na dosavadní strach z prozrazení dyslexie dává smysl a reakce dcery, která se po zralé úvaze raději sama přizná k těhotenství, navíc s upřímným zájmem podpořit dyslektičku v léčbě, dává smysl také. A do toho celou dobu zasévá vzdor vůči zaměstnavatelům vyšinutá pošťačka, neschopná ani citového vztahu s vlastním, jí zavražděným dítětem. Jejími příspěvky do celé hry jsou nenávist, závist a vyšinutost. Reprezentuje ten kal revoluce, bez něhož by se zároveň žádná velká revoluce neudála, protože v něm je nepřemožitelná rozhodnost a bezohlednost tzv. „lumpenproletariátu“. Novou hospodyni od začátku probírají jako nějaké cvičené zvíře, nevymezili si žádné hranice toho, co po ní kdy mohou žádat, a rozhodně profitují z toho, že nejsou stanoveny smluvním dokumentem. Její dyslexie ji nutí každý napsaný pokyn přeložit prostřednictvím grafické podoby textu s nápisy, jejichž zvukový obsah už zná, a protože i tak se raději vyhne tomu, že by se k dyslexii přiznala, je evidentní, že buď má s provalem této indispozice spojené trauma, nebo se důvodně obává, že by se tržně odrovnala. Předstírá slabý zrak, ale továrník se ani tím nenechá odradit, protože, jak sám řekne, potřeboval by ji i jako řidiče. Když prohodí větu, že jí novou kamarádku samozřejmě nemůže zakázat, říká tím také, že kdyby mohl, udělá to. Proto to říká právě takto, jedná s lidmi toliko v transakčních rámcích. Je proto navrch ještě pokrytecké, když si dovolí tvrdit, že nesnáší vydírání, protože vyděračský mód je mu naopak natolik vlastní, že ho u sebe přehlíží. Vyděračský je ve vztahu ke své ženě a vyděračsky funguje společnost, díky jejímuž vyděračskému uspořádání může podnikat a platit domácí služku. / I když se některým levicovým kritikům nemuselo líbit, jak vyobrazil životní styl pracující třídy v Les Bonnes Femmes/1960, Chabrol sám k marxistické perspektivě tíhnul. Když jeden z hostů na oslavě dvacetin nepřesně cituje Nietzsche („Il y a chez vos gens de bien, beaucoup de chose qui me répugnent, et certes non le mal qui est en eux.“), film explicitně zapojuje do komentování sebe sama nietzscheánský nadhled: „Mnoho na vašich dobrých lidech mi působí hnus, a věru, ne jejich zlo. Vždyť bych si přál, aby měli šílenství, jímž by zahynuli, jako tento bledý zločinec! ¶ Přál bych si věru, by jejich šílenství slulo pravdou či věrností či spravedlivostí: oni však mají svou ctnost, aby dlouho a v bídném pohodlí byli na živu.“ (Tak pravil Zarathustra, O bledém zločinci; „Vieles an euren Guten macht mir Ekel, und wahrlich nicht ihr Böses. Wollte ich doch, sie hätten einen Wahnsinn, an dem sie zu Grunde giengen, gleich diesem bleichen Verbrecher! ¶ Wahrlich, ich wollte, ihr Wahnsinn hiesse Wahrheit oder Treue oder Gerechtigkeit: aber sie haben ihre Tugend, um lange zu leben und in einem erbärmlichen Behagen.“) Nietzsche marxismem sice pohrdal právě tak, jako liberální zásadou laissez-faire, ale tato i jiné pasáže mohou dobře sloužit marxismu. Před působením Nietzscheovy intelektuální poctivosti na postoje marxistů varoval Adorno (Minima Moralia, První část, 22. Dítě s vaničkou). - ČLÁNKY ZABÝVAJÍCÍ SE CITÁTEM Z NIETZSCHE: Ariane Beauvillard - Les bonnes femmes de Claude Chabrol (10. 11. 2009; https://www.critikat.com/panorama/analyse/les-bonnes-femmes-de-claude-chabrol/; MÁM PDF), Pascal Laëthier - La folie à deux (25. 3. 2014; https://cinepsy.com/film/la-ceremonie/; MÁM PDF) / PODOBNÉ: Gisaengchung (2019) () (méně) (více)