Whiplash

Film, který ve mně probouzí emocionální pocity při kterých jsem si zamiloval kinematografii. A to jsem jazz nikdy neposlouchal. ___ To procítění do melodie, rytmu, citu klepnutím do bubnů, lehkým dotykem na nástroj, vše musí pasovat (nejen ve vážné hudbě) do nejmenších detailů. Každý hudebník má v duši zápal do melodie, je to ten kdo ovládá svůj nástroj a když začne rezonovat, jeho umění proniká do naší duše. Podobný postup má i filmová režie - práci s herci a divákem, tvůrcovi myšlenky přenesení na stříbrné plátno. _______ Démonický J.K. Simmons. Skvělý Miles Teller. Perfektní režie. Whiplash má v mém srdci stejnou váhu jako Billy Elliot. (08.03.2015)

Hm, neviem k tomu moc zaujať postoj. Aj keď bol hlavný hrdina dosť nesympatický a všetko zlé si (relatívne) zaslúžil (moc neuznávam až takúto posadnutosť, je to psycho), dalo sa jeho pohnútkam, motiváciám relatívne dosť dobre a ľahko rozumieť. To J.K. Simmons je vskutku démonický a škoda, že s takou kondičkou nehral v nejakom akčnom filme. Ale uňho je to jasnejšie: je to hajzel, ktorý ničí svoje okolie a každého šikanuje. Zo scény z baru sa dá súdiť, že sa tým síce snaží robiť talentovaným ľuďom službu, ale v skutočnosti je to sku*vený mamľas. Takýchto ľudí ja neuznávam, sú to zlí ľudia, ktorí si myslia, že robia dobré veci. Ale nerobia. Ničia ľudské životy. Napriek tomu je J.K. Simmons skvelý, ale proste ma film s takouto sviňou v hlavnej úlohe fakt nebaví. Whiplash pritom nie je zlý, či nevydarený. Vo viacerých okamihoch strhne a zaujme (večera, bar, finále, rozchod, bitka, autonehoda). Ale jednoducho ako celok ma nejako extra nenadchol, nestrhol, nezaujal. Na môj vkus je príliš „zlý“. Produkcia: Jason Reitman. (02.07.2017)

Impozantní! Děj se odehrává pouze na několika málo místech, a je v podstatě složen jen ze zkoušek s BigBandem, vztahy mezi Fletcherem a hráči, a trochu i o životě hlavního protagonisty, čili Andrewa. I přesto se jedná o nadmíru rafinovanou hru. Na jedné straně velmi náročný dirigent a na druhé "kluk", co si jde za svým snem, a je ochoten pro jeho naplnění udělat všechno (nakonec na úkor hry na bicí dokonce zazdí i svůj soukromý život). Miles Teller a J.K. Simmons ve svých rolích excelovali tak, až z toho člověku běhal mráz po zádech. Jazzová hudba byla taky fajn a já jsem s filmem úplně spokojený. Poznámka: Nevím jak na něj reagují lidé, kteří s tímto stylem hudby nemají žádné zkušenosti, ale myslím, že by měl zaujmout i je. 95% (17.08.2015)

Odhodlaný, zneuznaný, ambiciózní a posedlý bubeník (po Divergenci a Two Night Stand by mě nenapadlo, že se Teller ukáže v něčem takového ražení jako Whiplash a ještě ve více než dobré formě) vs. nekompromisní, puntičkářský, precizní a místy opravdu šílený dirigent (nesmírně charismatický Simmons). Výborná technická a vizuální stránka, strhující příběh (i když hlavní postava je svým způsobem arogantní a sebestředná, musíte jí maximálně fandit), vyhrocené, extrémní ale na druhou stranu i dost realistické scény, chytlavá bubenická čísla a navrch spousta emocí (rychle proměnlivých jako Tellerovy rytmické přechody). Pak lahůdka v podání perfektního finále a na první pohled možná lehce ustřihnutý, na druhý však vlastně ten nejlépe udělaný závěr (žádné dojímání, plácání po zádech, romantické znovusejití a další zbytečné věci navíc). Whiplash mi zatraceně sedl, zcela mě pohltil a za odměnu mu tedy přiklepávám 5*. (15.02.2015)

Is there a line? Černá labuť roku 2014. V mladším hávu, s litry potu, krve a slz. A s vizuální stránkou, která svou precizností, střihem a provázaností s neutuchajícím rytmem nedá vydechnout. Každý pokus o souhru, každá chvíle, kdy tlačíte Andrewa k tomu, aby konečně zarachtal paličkami uspokojujícím způsobem, který udrží ďábla Fletchera ještě aspoň pár minut pod pokličkou - pokaždé mají za následek to samé: Zrychlený dech, zatnuté svaly, zbystřené smysly. Whiplash chytí do zubů, drtí a nepustí. A sežvýkal mě až k nejvyššímu hodnocení, protože i jen za pár let od vzniku šokujícím způsobem dozrál. Jakkoli mě v samém závěru svého času nepatrně uskřípl a chtěl jsem ještě jednu dvě minutky pro poslední nápovědu, dnes už bych na filmu neměnil vůbec nic. Jede totiž celou dobu nadoraz a v době čím dál předvídatelnějších akademických voleb či nominací zůstává dost možná poslední překvapivou volbou, která zaskočila kritickou i diváckou veřejnost příjemně nepřipravené. A teď se jdu vydýchat. S každým delším zhlédnutím mě finále víc a víc fyzicky vyčerpává, jakkoli se u něj bojím pohnout jen o píď. (10.01.2015)