Osm hrozných

Proč to má proboha tři hodiny?! Glorious 70mm format a proslulý Ennio spláchnuti do hajzlu kvůli těžce nevěrohodné historce (ten plán a jeho realizace snad ani nedávají smysl, ne?), která sice nabere ke konci pořádné grády a aspoň jako intenzivní gorefest zapůsobí i v teatrálním aranžmá, dobrou hodinu prázdných tlachů by ale jakémukoliv jinému jménu škrtli a omlátili o hlavu. Tarantino ale není obklopen producenty, dramaturgy a scriptdoctory, ale jen svými fanoušky, takže tu narcistní dialogovou exhibici může rozjet naplno. Pokud tímhle vzniká napětí, tak hlavně mezi divákem a počtem klimbnutí. (05.01.2016)

Přepálené násilí v Tarantinových filmech mě už nudí a vadí, a to píšu jako člověk, který má v oblibě gore horory, Fulciho a podobné mistry hororových krvavých morytátů. Na rozdíl od většiny jsem si více užil první hodinu, s vtipně vypointovanými dialogy, která by rozvedená do větší šíře byla prima divadelní hrou, ale pak se Quentin utrhne ze řetězu se svojí explicitní krvavou náloží a všechno jde do kopru. Tenhle symptom je ve všech jeho posledních filmech jak přes kopírák, člověk úplně ví, co přijde v následujících minutách. Navíc jak se příběh rozvíjí, dává čím dále menší smysl a valí se na diváka slovní průjem, který působí nepřirozeně. Opravdu by takhle strojeně mluvily skutečné postavy? Na ´Pulp Fiction´ nedám dodnes dopustit, to je masterpiece, kde si vše sedlo, jak má, ale od doby Kill Billa, který byl v mých očích poslední Tarantinův velký film, se mi jeho tvorba vzdaluje čím dál více. Už tam z mé strany není natěšenost, ale jenom opatrná zvědavost a to je škoda. (11.01.2016)

Škaredý úchyl z videopůjčovny se naprudko předávkoval verbálním laxativem a svůj originální divadelní průjem zastavil až v čase 02:43:37. A to je kurva úmorné i na dialogového génia, který evidentně chytil egoistickou fobii ze stříhání a skoro tři hoďky už bez ochabnutí invence prostě neužvaní. Kdyby si na tom trochu zařádil nůžkama a odstranil tak 30 minut vatově planých plků, byla by to naprostá dokonalost. Takhle se jedná jen o dokonalost prostou, ozdobenou výkvětem dokonalých herců a zhyzděnou jen jako vždy zoufalým polenem Čuníkem Tatůmem a stopáží pro šťastné majitele plechových prdelí. Ale i tak Kventýn zase předvedl, že skvělí mimici, brilantní dialogy a perfektní režie dokáží i ze sebekokotštější zápletky vyždímat neotřelý, krvavý a dynamický mástrpiss. (02.01.2016)

Slabší, a celkom dlhý rozjazd. Ale po ňom hard core tarantinovka par excellence. Prefíkaná divadelná hra s diváckymi očakávaniami a reminiscenciou Gaunerov a Carpenterovej Veci vo westernovom kabáte (prevzaté tri výrazné skladby zo soundtracku, mrazivé zimné izolované prostredie, scéna odhaľovania vinníka z vlastných radov…). Aj vďaka zlovestnému Morriconemu najtemnejší, most hateful Tarantino, viacej hateful než hateful Gauneri. Samuel L. Jackson, oživujúci tu črty jeho najkultovejšej postavy Julesa Winnfielda, je asi fakt najcool herec súčasnosti. Jeho historka s čiernym lófasom over-the-top. Quentin vie, že si môže robiť čo chce a vždy mu na to skočíme! (07.01.2016)

Velký tarantinovský revival a po dlouhé době film, za který by mi nebylo líto zaplatit vyšší vstupné (ještě raději bych jej ovšem dal za projekci ze 70mm kopie). Tváře známé z předchozích filmů, návrat ke komornímu „whodunit“ pojetí Gaunerů (přestože epické ustavující záběry a nápadité využívání členitosti prostoru vyniknou nejlépe na velkém plátně), odkazování k vlastnímu univerzu (tabák Red Apple), členění do kapitol (které kromě rytmizace vyprávění slouží k odtajňování nových informací a přesměrování diváckých očekávání), nechronologická organizace vyprávění (nerozbíjející film, ale přispívající k jeho celistvosti), vizuální i motivické odkazy ke spaghetti westernům (Jackson stylizovaný jako Lee Van Cleef) nebo westernům Johna Forda, stejně jako ke (slapstick) splatterům nebo Carpenterově Věci, variování vyprávěcích schémat z blaxpoitation nebo samurajských filmů, nikoli jednotlivé scény, ale skoro celý film založený na čekání (nás a postav) na to, co se stane (a když se konečně něco stane, provokativně přichází – v roadshow verzi – přestávka, po které následuje flashback s godardovským autorským komentářem) a zda se v závěru ukáže, že spolu některé postavy byly propojené i jinak než řetězem. Právě neustále oddalování akce a dialogické natahování scén akce prostých, jimž trpělivost svých diváků rád pokoušel již zmíněný Godard (viz výsostně retardační scéna z U konce s dechem s Belmondem a Sebergovou žvanícími v hotelovém pokoji), dělá z Osmi hrozných unikátní film nejen v kontextu současné hollywoodské produkce, nabízející diváckou satisfakci mnohem rychleji, ale i Tarantinovy tvorby. Sadisticky dlouhou předehrou není jen první polovina filmu. Různé zdržovací taktiky režisér uplatňuje od začátku do konce a ještě postavy nechává, aby na to provokativně upozorňovaly (Let’s slow it down). Bez ohledu na množství rozpoznaných (sebe)referencí jde o mistrně napsaný a zahraný film, v němž do sebe nakonec vše elegantně zacvakne, jen to záměrně trvá déle než by bylo třeba, a který by jen zdánlivě fungoval stejně dobře jako divadelní hra (své divadelní aranžmá si film uvědomuje a s chutí jej tematizuje). Většina postav hraje nějakou roli a film velký díl svého napětí těží z nevědomosti postav/diváka, kdo tahá za který konec provazu. Přestože prolhané svině jsou v zásadě všichni (kdo není, dlouho nepřežije), vaše sympatie se budou neustále přesouvat od jedné postavy k další podle toho, co vám o ní Tarantino prozradí. Stejně velký podíl na dynamice filmu jako minuciózní redistribuce moci (tkvící nejen v tom, kdo má v ruce nabitou zbraň, ale také v tom, kdo co ví – viz celá čtvrtá kapitola) mají rychlé dialogy, energické herectví a pohyb kamery (vedoucí naši pozornost k důležitým motivům), nasvícení, přeostřování, práce s hloubkou (výškou a šířkou) prostoru nebo střih (zohledňující, kdo se na koho a jak dívá). Osm hrozných by ještě víc než Nespoutaný Django chtělo být politickou alegorií ve stylu podvratných counterculture westernů ze 70. let, upozorňující nepříliš citlivými prostředky na paralely mezi rasismem a kapitalismem. Doslovnost ideologické roviny filmu (hlášky jako „Když mají černí strach, bílí jsou v bezpečí“, rozčlenění baru na jednotlivé americké státy) kontrastuje s mnohem jemnějšími prostředky, jimiž Tarantino vyvolává napětí, vytváří stísňující atmosféru nedůvěry a sděluje podstatné informace o tom, kdo je čí spojenec nebo nepřítel. Přesto jde o znamenitou alegorii, podávající velmi znepokojivý a ne zcela jednoznačný komentář k různému pojetí práva a spravedlnosti. Tarantino natočil extrémně nihilistický western, který zdárně vytváří ovzduší doby, ve které lidi sjednocuje hlavně nenávist vůči společnému nepříteli. Především ale oplývá vypravěčskou obratností nejlepších románů Agathy Christie. Věřím, že stejně jako ony, také Osm hrozných bude s postupem času jenom zrát. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, Triple H (08.01.2016)