Brány noci

Pohádkový příběh, který po vzoru všech francouzských, německých a severských pohádek nekončí dobře. Pohádkový i v samotných charakterech, protože jsou tady všichni buď jen zlí, nebo hodní. Příběh mne také moc nezaujal - Diego přijede nadzemkou do chudého předměstí Paříže, kde stráví jednu nezapomenutelnou a navždy bolestnou noc mezi prostými lidmi, jimž vládnou tvrdí a zlí podnikatelé, šmelináři a majitelé domů, kteří kšeftovali i za války, kšeftují i teď, takže okrást takového zmetka není trestné, zatímco šmelináři musejí pykat. Asi půl hodiny trvá, než se film trochu rozjede, a to jen díky postavě Osudu, která je sice představena hned na začátku, ale chová se tady nejdřív jako opilý a vlezlý bezďák, takže získal chlápek Osud jen mé vřelé nesympatie a je jedno, že pak řekne taková moudra jako: "Může je člověk varovat, a stejně si to udělají po svém. Ale když jim nic neřeknete, zase si stěžují." Chápu, že se film vyrovnává s poválečnou francouzskou realitou, ale na můj vkus přehnaně a černobíle, a navíc v něm nakonec není nic pozitivního, což je asi jeho největší zápor. Protože zde nikdo nevyhraje, všechny hlavní postavy prohrají. (05.07.2022)

Dramatické vyrovnávanie si účtov v povojnovom Paríži, kolaborácia a chudoba ako všadeprítomné atribúty sú v ostrom kontraste s istou nehou a poetikou Carného režisérskeho prístupu. Francúzi sa síce chceli vidieť po vojne len v tom najkrajšom svetle, mne sa však nekompromisná povojnová realita páčila oveľa viac. (20.08.2019)

Vůbec nepotřebuji Gabina, Montand v roli naivního milovníka mi sedí více. A mladičký Reggiani v roli věčného zrádce je také naprosto dokonalý. Tohle je Carné, jak ho mám ráda, mírně fantaskní, se sklonem k burlesce i v těch nejdramatičtějších momentech, skvěle udržující rytmus a naznačující sociální drama. Montand i Reggiani se svých prvních velkých rolí zhostili na výbornou, nepříliš talentovaný táta velmi talentovaného Clauda mi zde nejen nevadil, ale dokonce mě jako Osud bavil. Jen Kosma se již po svých předválečných majstrštycích vydal na cestu postupného útlumu nápadů. V roli kluka se poprvé před kamerou objevil Jacques Perrin, který tímto započal kariéru umělce objevujícího se ve filmech především po boku slavnějších kolegů. (15.06.2014)

Jedna z možných definic politického realismu by mohla znít, že jde o poněkud zidealizovanou realitu zbavenou rušivých prvků, doprovázenou náladovou hudbou a poetizujícími stylovými dialogy. Možná nejblíž se k němu v moderní francouzské kinematografii přiblížil Jean-Pierre Jeunet ve své populární a kritikou oceňované Amélii z Montmartru. Poetický realismus má tedy tak trochu magicky "vylepšovat" přítomnost a okouzlovat diváka. Brány noci ale na diváky v době premiéry měly opačný účinek. Carné sice obrazem a dialogy retušoval poválečnou tvář Paříže, současníkům to ale nestačilo, chtěli vidět jiný obsah a slyšet jiné příběhy plné hrdinství a příkladného potrestání zrádců. Carného portrét šmelinářů a vykutálených převlékačů kabátů vnášel do tehdejší diskuze nežádoucí tóny a ukazoval víc, než byli tehdy Francouzi ochotni snášet. Pro režiséra šlo o nepříjemný neúspěch a film rychle zmizel z kinosálů. Dnes jde o záležitost pro filmové kluby a pozdní večerní vysílání na stanicích typu ČT Art. Divákům může nabídnout působivou ukázku magického realismu v evropském pojetí. Za mě 75 % celkového dojmu. (24.10.2018)

Jediný fil Marcela Carné (Hôtel du Nord) se obešel bez Jacquese Préverta - scénaristy, tvůrce dialogů a textů písní. V tomto případě "Les enfants qui s'aiment" a "Les Feuilles mortes" (hudba Joseph Kosma). Prévertův scénář se zakládá na hrubém ději (franc. argument) baletu "Le Rendez-vous", "Otevřít brány noci", je zase Éluardova metafora. Je vidět, jak (po)válečné francouzské umění bylo vzájemně propojeno nejen co do umělců, ale i co do umění. A k tomu samozřejmě ještě patří zpěvák a herec (a politik) Yves Montand, na kterého se určitě s radostí dívají ženy i muži všech věkových kategorií. Melodramatický film, v němž protagonisté nejednají dle rad Osudu (Destin) a nejsou tak ve správnou dobu správném místě... pomineme-li své oko a srdce. (29.07.2014)