Vyšší moc

Tisíckrát se můžu zapřísahat, že mě by se nic podobného nestalo, ale jen Bůh ví, jak bych se v podobném případě zachoval. Tím, že se film nesnažil otcovo počínání kategoricky odsuzovat, mi byl sympatický. Na druhou stranu chápu postoj matky a dokážu si představit, že podobná událost může dosud fungující vztah totálně zničit. A stejně tak si dokážu představit, že by to probíhalo přesně takhle. Opravdovost je tady hlavní devízou. A to platí i pro výborně napsané postavy. Jen bych byl raději, kdyby byl film tak o půl hodiny kratší. To množství dlouhých statickcýh záběrů bylo místy neúnosné. Ale díky výše zmíněným kladům se dalo přežít. 80% (21.03.2015)

Mě ta depresivní atmosféra asi sedla, herecký výkony jsou taky super. Až teda na scénu, kdy Tomas hystericky brečí, ta na mě působil dost rozpačitě, ale jako vrchol celé té rodinné katastrofy to docela sedlo. Jen je to strašně zbytečně dlouhý, proč režiséři v dnešní době absolutně netočí kratší filmy? Nic co by mělo lehce přes hodinu, všechno jsou skoro dvě a tady to bylo pro mě jediný a velký mínus. Některé scény jsou naprosto bezvýznamné, ale ty silné si mě zase tolik získaly, že to teda Vyšší moci odpustím a půjdu na 4 hvězdy. Ještě bych vytáhl pozici dětí v manželské krizi, docela se mi líbilo, jak tu byla ukázána. (15.07.2015)

Vyjet z kolejí zvaných správný otec a ideální manžel se nevyplácí. Ale co když? Jedna krizová situace, jedny vleklé důsledky. Film Švéda Rubena Östlunda rozloží jednu na první pohled fungující rodinku. Stačí k tomu jedno rodinné posezení na terase, přičemž se začne do údolí řízeným odstřelem sunout lavina. Lidé zpanikaří, ač se, co oni nakonec pocítí, jedná pouze o oblak sněžné mlhy. Živitel rodiny od stolu zbaběle uteče, sám, bez dětí, bez manželky. Štiplavá dohra nás začne pronásledovat, stejně jako děti manželů i jejich přátele, kteří jsou zatažení do dusivě trapných situací (zřejmě nejsilnější moment filmu). Navíc se na horách nedá nikam moc utéct, prostě se tu mlčí, chodí kolem horké kaše, pak tiše hádá, pak hystericky rozpadá. Kamera je neúprosná, postavám v dlouhých statických záběrech nedá nic zadarmo. Civilní evropský skvost. Žádné cpaní rodinných hodnot, žádné jasné soudy, žádné univerzální rady. (21.02.2015)

Pomalé tempo filmu, a dlouhé meditativní záběry na horská panorama, podbarvené Bachovými motivy, umožňuje divákovi dumat nad poselstvím a symbolikou filmu během samotné projekce, aniž by mu bralo možnost se naplno ponořit do dramatu samotných postav. Symbolika laviny je klíčová - jeden zdánlivě drobný prohřešek spouští postupně se nabalující vlnu vypjatých dialogů, které postupně odkrývají daleko hlouběji prorostlé kořeny skutečných problémů (nejen) obyvatelů hotelového pokoje s číslem 413 (4-1=3). Evropský filmový art is not dead. 80% (08.02.2015)

Nic tu není, jak se zdá na první pohled být. Léto zní v zimě, laviny jsou řízené, autobusy mnohem hůře, nejkrásnější muž ze skupiny je vlastně někdo jiný a báječná rodinná dovolená ve snobském hotelu rozhodně není tak báječná, jak se zdálo první den. Manželka ztropí scénu kvůli malichernosti, osočí svého muže ze zbabělosti a on jí pak ukáže, že je opravdu neskutečná onuce. Nejen, že se jí nedokáže postavit a s nadhledem se zasmát své reakci, ale rovnou se raději sesype. Jako kritika současné společnosti, v níž se stírají rozdíly mezi pohlavími, bleskově se mění to, co je dobré, za to co je špatné, pak zase naopak a konzum ruku v ruce s pohodlím ovládají životy většiny z nás, by to i mohlo fungovat. Jako film o kolapsu vztahu je to příliš chladné a hlavně jsou ona i on příliš nesympatičtí, oba jednají v dané chvíli zřejmě tím nejhorším možným způsobem. Je to celkem dost smutné, ale jediná sympatická postava pro mne byla náruživá nymfomanka, jejíž chování dávalo smysl. Závěrečný pochod k světlým zítřkům, tedy pardon nížinám, by mohl charakterizovat celý film, dlouhé záběry o ničem. U Östlunda mě až křečovitá snaha o artovost mrzí převelice, protože je to velmi zdatný scénárista i režisér. Tohle nemá zapotřebí. (04.01.2023)