Příchozí

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Ještě si asi budu chvilku ujasňovat, jestli jsou Příchozí jedním z nejlepších filmů roku, nebo absolutní jednička, rozhodně se ale povedli víc, než jsem čekal. I když trošku jinak. Ačkoliv příběh o prvním kontaktu lidstva s návštěvníky z vesmíru funguje jako „vědecká sci-fi“, v emocionální a osobnější rovině je ještě mnohem silnější. Nebudu se pouštět do nějakého rozepisování, ale trailery z téhle vrstvy Příchozích nabídly jen absolutní minimum, takže film dovede dost často překvapit a naštěstí vždy pozitivně. Herecké výkony jsou prvotřídní a Amy Adams si jde pro oscarovou nominaci, technicky, vizuálně a hudebně jde o absolutní špičku, která se sice inspirovala někde Nolanem, někde Malickem a někde Spielbergem, ale celkově drží pohromadě bez nejmenších výhrad a sebevědomě se může zařadit mezi to nejlepší, co v žánru chytrých sci-fi vzniklo. Chci to vidět znovu. A Villeneuve putuje do mé osobní TOP 5. (15.05.2017)

Jestli vyrazíte na další Den nezávislosti, čeká vás kruté vystřízlivění. Příchozí je Villeneuve od A do Z, spíš se tedy připravte na hutné drama, jehož veškerá globálnost je akorát pozadím pro silný osobní příběh. Na jednu stranu je tahle sci-fi celkem divácká, zároveň však nejde o žánrovou jednohubku, nýbrž o bolestivou sbírku životních pravd, jež do vás kanadský virtuos pumpuje svým typicky přízemním (a trochu loudavým) stylem. Čím jste starší, tím větší knockout od filmu dostanete. Takže si radši nechci představovat, co tahle herecká, scenáristická a režijní trefa udělá se staršími ročníky. (08.11.2016)

„A-HOJ. JÁ JSEM LUJ–ZA! JÁ JSEM LUJ-ZA! TVÁ-ŘIM SE SI-CE ZPRU-ZE-NĚ, ALE TO JEN PRO-TO, ŽE MĚ SVĚ-DÍ KUN-DA! SVĚ-DÍ KUN-DA!“ /// „Notypyčo, Cthulhu1, ta kráva mele jako Tynkiwinki, kvůli kterému jsme nedávno ty hloupé parazity málem vyhladili. Prý inteligentní život! Úplně mě svrbí chapadlo na anihilátoru. Poprcej s ní to sklo radši ty, mně by jeblo v hlavonoze. Ale cákej ty kola v američtině, víš, že se dle direktivy vrchní chobotnice se s fuj fuj zlým východním blokem zásadně nebavíme a oblažujeme jen ty tolik kůl, světospásné a úpa nejchytřejší pojídače horkých psů!“ /// „A-HOJ LUJ-ZO, já jsem Kruhrozpitýnahoře a tohle je můj věrný ufonský druh Kruhrozpitýdole, přicházíme z druhého patra, v páře a v míru. Přišli jsme tě naučit chobotničtinu, aby sis hned pamatovala, jak nedostaneš za šest měsíců krámy!“ „Jupí, to jsem ráda, že si hned rozumíme, klucí, máte príma cákancové písmo, ještěže jsem tak brilantní odbornice na menstruační skvrny! Kruhrozpitýnahoře, Kruhrozpitýnahoře … Jo! Je to jasný! Ty se jmenuješ Modrej. A ta megasépie vedle je Zelenej. Nice to shit you! Upsss, sorry, špatně jsem to kolo vpravo rozpila … Ale zpruzeně se budu tvářit až do konce filmu, neva, že ne? Zrovna jsem si totiž díky té vaší hatmatilce vzpomněla, že za tak půl roku chytím od nějakého blábolivého teoretického fyzika herpes a jsem teď dost na rozpacích, jestli mám s tím nekňubou vůbec píchat …“ /// Vole, Cthulhu2, to je ale piča! No nic, tohle je marný, vypaříme se zpět na Aldebaran a zkusíme to znova za 3000 let s Homo Chipsetens … /// A máme to tady zase! Intelstelár ryloudyt. Totální tepelná hysterie, překokotné hvězdičkování a přemoudřelé pokyvování hlavami nad Tolleho sektářskou příručkou brakové astrofilozofie, jež je stejně obskurní jako logicky a fyzikálně nedotažená, ale má jakože úpa krutohustopřísnou a naprdelpozasující pointu, kvůli které všichni ti melancholičtí gejové, citliví domácí astrofyzikové s vystudovanými dvouletými metalurgickými obory, pouťoví filosofové a dojaté (slovní základ dojit) hospodyňky ani nepostřehli, jak ukrutně pičoidní cesta k ní vede a jak solidní má základy, uplácané z hoven a vakua. Ale u včel svědí prostředky a navíc to spatlal současný nejslavnější uspávač hadů, takže jasně predestinovaná pětka, ať nejsem v blahoslaveném stádu za kokota. Ale abych Penisovi zas až tolik nekřivdil, než dojde k tomu slavnému zvratku, který vše pohřbí pod nánosem plytkých brakových teorií a semidebilní melancholie, je to vizuálně naprosto podmanivé, poměrně zajímavé a jeden je i docela zvědav, co se z toho vysvrbí. Docela škoda, že jen obyčejný pásový opar. P.S.: Tak snad ještě vzkaz pro velkého mentora, brilantního kvantového mechanika, výjimečného filosofa a vynikajícího chobotničtináře Zadka99. Věděl jsi, že čeština má i výraz pro to, když se hloupý, ale náležitě sebestředný pomocný učitel velkohubě tahá za šulínka před svými osmáky? Říká se tomu onanie. (16.01.2017)

Pro me zklamani. Po filmarsky strance asi neni co vytknout, ale to je tak vsechno. Po slibnym uvodu se film zasekne v opakovani stale samyho, zacne se lehce tahnout a lehce nudit a bohuzel to nezachrani ani herci. Adams je vylozene otravna, Renner by tu vlastne ani nemusel bejt a ostatni v podstate ani nestojej za zminku. Cekal jsem aspon nejakou necekanou pointu, ktera me dostane do kolen, ta tu sice je, ale do kolen me mozna tak dostala svou demenci, takze zatimco jinde zaver vytahne film z prumeru, tady ho spis pohrbiva. Za me slabsi 3*. (05.02.2018)