Rubáš nemá žádné kapsy

Mockymu můžeme vyčíst, že někdy točí odfláknuté filmy, nemůžeme však popřít, že jeho tvorba pravidelně nabízí varování před povoláními, odcizujícími médiemi (televize, sportovní zábava atd.), institucionálními excesy (např. spravedlnost) nebo mocí v obecném měřítku (politická třída a průmyslové prostředí) a to vždy přesně odpovídá společensko-politickému kontextu produkce jeho filmů. A přes to všechno se Mocky zdaleka nepropadá do nejčernějšího nihilismu. Jeho filmy si často udržují fraškovitý a karikaturní tón a dělají si legraci z našich nedostatků a našich vůdců. Smích zvyšuje povědomí jako zbraň sebeobrany tváří v tvář tomu, co nás obklopuje, abychom úplně nepodlehli tomu, že budeme jen kriticky sledovat zlo naší doby a nepřispívat k všeobecné maškarádě našich členů. ♣ Co dělá hlavní postavy Dolanna silnou, je nepochybně individuální radikálnost, svoboda a odmítnutí, které v sobě nese poslední základ odporu. Všimněte si, že Mocky nekritizuje novináře jako takové, útočí především na vedení novin, jejich kompromisy s penězi apod. Stejné kompromisy, které omezují „žurnalistu“ na mlčení. Individuální svědomí provází Dolanna celou cestu... a končí tragicky, stejně jako hlavní postava u filmu L'Albatros nebo Solo. ♣ Individuálním svědomím je v naší demokracii značně opovrhováno a odsouzeno k smrti, když se projevuje extremistickým způsobem. Kolektivní smysl proto zemřel již v zárodku. Stačí se podívat na ekonomickou cenzuru alternativního tisku, „protestních“ filmů atd. Ekonomické ticho je diktaturou správně smýšlející demokracie. Sdělení filmu lze zobecnit do všech forem vyjadřování uťatých v zárodku kritiky a útoků na politickou korektnost. Jak peníze řídí kulturu, jak ji ovlivňují, jak možnosti různých pohledů, alternativních médií atd. podléhají diktátu peněz. Těm, kteří drží peněženku a jejím kolegům u politické moci. Svoboda projevu je iluzí, protože ekonomický princip udržuje kulturní a mediální standardizaci. Čest Jeanu-Pierru Mockymu, který navzdory všemu držel po celou tvorbu svůj vyhraněný postoj, tematickou linii a styl. (15.12.2022)

Novinář Michel Dollanes vyhlásil nekompromisní boj špinavým praktikám bezohledných politiků, kteří zneužívají svého postavení k vlastnímu obohacení a hlavně dalšímu upevnění své moci. Je fajn, že se mu v tom boji nějakou dobu i daří. Zároveň vede bouřlivý milostný život, a ačkoliv pan Mocky, v roli novináře, není žádný Delon, houfy krasavic mu téměř padají k nohám. Beru to jako takovou nadsázku a příjemné odlehčení tíživého dramatu, při jehož sledování si je divák dobře vědom toho, kam asi ta vzpoura jednotlivce proti mocné přesile může dojít. Celým filmem prolíná parádní soundtrack, který mi bude znít v uších ještě dlouho. (01.11.2023)

Po filme L’Albatros, logicky nasledoval tento film. Názov sľuboval zaujímavú krimi drámu. Čo sa síce potvrdilo, no zdá sa mi, že dnes je  film hlavne odrazom doby a krajiny, v ktorej vznikol. Osamelý novinár takmer sám proti korupcii a špinavostiam v politike, evokoval predvídateľný koniec. Kopa žien v jeho živote vyvolávala úsmev na tvári. Film síce nenudil, stále sa niečo dialo, no tu by som uvítala striedmejší scenár. Niektoré scény príbeh dehonestovali a znížili jeho celkové vyznenie. 70% (21.03.2024)

Těžko je mi dnes večer hodnotit.. Uznávám, že námět je nadčasový a příběh novináře, který se neúnavně staví na stranu spravedlnosti a bojuje za svobodu projevu, je svým způsobem zajímavý.. Můj osobní problém spočívá v naprostém nesouladu s hlavní postavou, jeho povaha i osobní život jdou mimo můj záběr.. K tomu musím dodat, že sebevědomí pana režiséra mi tak trochu vyrazilo dech, obsadit sám sebe do hlavní role, nacpat si postel tuctem roztoužených žen a vlastně každá žena, která se ve filmu i jen mihne, po něm prahne, to samo o sobě místy přechází v nechtěnou parodii.. Na druhou stranu mě potěšila účast výborných herců, tj. Michel Serrault, Jean Carmet a Michel Galabru skvělí.. (22.04.2021)

Dneska jsem viděl dva filmy - jeden byl z Turkmenistánu, který trval něco málo přes hodinu a dost mě nudil a pak tenhle francouzský od Mockyho, který trvá lehce přes dvě hodiny a nenudil mě ani na moment. Zajímavě se mi to dneska sešlo, většinou to mívám naopak. Ale to je jen taková poznámka bokem. Po dokoukání Rubáše jsem byl mírně zklamaný, protože jsem od toho očekával asi něco víc, když už jsem to tak moc odkládal, ale tohle mě naštěstí rychle přešlo, protože i přes to všechno jsem uznal, že to byl dost zajímavý film, který po delším úvodu začal i napínavě gradovat a nechybí mu ani celkem obstojná filmařská stránka i povedená práce se scénářem a postavami. Získalo si mě to víc než dost a pobavilo mě tam i pár krátkých vtipných scén, které Mocky má asi všude a úplně vážný film asi natočit neumí, ale vůbec mi to nevadí, protože se to sem hodilo a vše to příjemně osvěžilo. Jen mě teda fascinovalo - a to tentokrát myslím spíše ve špatném slova smyslu - že se tu sám Mocky obsadil do hlavní role neprůbojného redaktora, který se ničeho nezalekne a každá žena na něj letí. Asi rád hraje tyhle hrdinské a skoro-dokonalé postavy (bylo tomu tak i v Les Ballets écarlates, na základě toho si to myslím), ale pořád to není tak narcistické a přehnané, jako třeba u Jodorowského. A takový Neil Breen, to už je oproti oběma úplně jiný vesmír. Jinak jsem ale spokojený, i když nemůžu říct, že by mě to naprosto nadchlo a pár slabších míst jsem v tom určitě vnímal. 4* (30.12.2022)