Rubáš nemá žádné kapsy

Těžko je mi dnes večer hodnotit.. Uznávám, že námět je nadčasový a příběh novináře, který se neúnavně staví na stranu spravedlnosti a bojuje za svobodu projevu, je svým způsobem zajímavý.. Můj osobní problém spočívá v naprostém nesouladu s hlavní postavou, jeho povaha i osobní život jdou mimo můj záběr.. K tomu musím dodat, že sebevědomí pana režiséra mi tak trochu vyrazilo dech, obsadit sám sebe do hlavní role, nacpat si postel tuctem roztoužených žen a vlastně každá žena, která se ve filmu i jen mihne, po něm prahne, to samo o sobě místy přechází v nechtěnou parodii.. Na druhou stranu mě potěšila účast výborných herců, tj. Michel Serrault, Jean Carmet a Michel Galabru skvělí.. (22.04.2021)

Po filme L’Albatros, logicky nasledoval tento film. Názov sľuboval zaujímavú krimi drámu. Čo sa síce potvrdilo, no zdá sa mi, že dnes je  film hlavne odrazom doby a krajiny, v ktorej vznikol. Osamelý novinár takmer sám proti korupcii a špinavostiam v politike, evokoval predvídateľný koniec. Kopa žien v jeho živote vyvolávala úsmev na tvári. Film síce nenudil, stále sa niečo dialo, no tu by som uvítala striedmejší scenár. Niektoré scény príbeh dehonestovali a znížili jeho celkové vyznenie. 70% (21.03.2024)

"Když začnou noviny zveřejnovat vše, způsobí anarchii." Téma svobody tisku v konfrontaci se zkorumpovanými politiky je obecně určitě silné, ačkoliv se obávám, že v dnešní době sociálních médií, kdy už pravda vlastně nikoho nezajímá, zas ne tak aktuální. Mě každopádně poněkud rozčiloval hlavní hrdina, co se furt "schovává za ženský". Jako, aby ten rozlet novináře Dolanneta byl do značné míry postaven čistě na tom, že že se kolem něj furt točí nějaké ženy, co po něm lační, to fakt nevím, zda je úplně ideální scénář. A že to celé skončilo, jak skončilo, to snad muselo být od začátku všem jasné. Dost předvídatelný (ač smutný) konec. A pak musím ještě okomentovat hudbu. Onen výrazný hudební motiv (hraný zejména na trubku) je sám o sobě určitě velmi působivý, ale ne ke všem scénám, v nichž zazníval, se podle mě hodil. I sebekrásnější motiv opakovaný furt dokola se člověku jednou omrzí. (15.03.2024)

V kůži veřejného nepřítele. Novinář Dolannes, který po menším konfliktu se šéfem rezignuje na místo v prestižních novinách a pouští se na volné noze do vlastního týdeníku, to nemá ani navzdory své průbojné povaze snadné. Pořád pronásledován a získavajíc si každý den přibližně stejné množství přívrženců jako protivníků. Obzvlášť když nepokrytě odhaluje skrytá zákulisí vražd a korupcí proti vůli místních zástanců pravicového nebo levicového extrémismu. „Tohle není to, co bych chtěl. Žádné obhajoby náboženských nebo politických teorií. Nejsem katolík, marxista ani anarchista. Moje mysl je svodobná. Čistě svobodná!“ *** Když chci vidět špičkový film, který nejen plní známé heslo Jeana Gabina „dobrý film má tři věci: dobrý příběh, dobrý příběh a dobrý příběh“, ale ještě má jako bonus i další tři věci navíc, tedy vynikající režii, scénář i herecké výkony, francouzští tvůrci ze 60./70. let bývají mými častými hosty na večerní obrazovce. Tematicky velmi zajímavý snímek dokazuje i svým zasazením původně americké předlohy z 30. let do jiného prostředí a doby nadčasovost obsažených morálně společenských dilemat. Dění střídá různé polohy, jednou se vedle tvrdé kritiky společnosti bez cenzury loudá i v choulostivých sukničkářských příhodách pana novináře, jindy lehce přidá i pro režiséra typický bizardní tón v drobnokresbě nekterých epizodních postav, ale celkově si po celý čas udržuje kvalitu vyprávění ve znamení dobrého tempa a výborně propracovaných postav, které rozhodně nepůsobí černobíle. Má se smysl dále rozepisovat a chválit opětovně i výkony Galabruho, Constantina, Carmeta, Mariella nebo Serraulta? Překvapením je pro mě kreace samotného režiséra Jeana-Pierra Mockyho v hlavní roli odvážného, leč sebestředného novináře. Neměl bych opomenout ani nádhernou titulní melodii se sólem střídavě na flétnu a trubku, která ve své zádumčivé náladě provází celým tragickým příběhem a výrazně podtrhuje pro mě celkový zážitek. 90%                            (Moje titulky k filmu najdete ZDE.) (06.05.2020)

Mockymu můžeme vyčíst, že někdy točí odfláknuté filmy, nemůžeme však popřít, že jeho tvorba pravidelně nabízí varování před povoláními, odcizujícími médiemi (televize, sportovní zábava atd.), institucionálními excesy (např. spravedlnost) nebo mocí v obecném měřítku (politická třída a průmyslové prostředí) a to vždy přesně odpovídá společensko-politickému kontextu produkce jeho filmů. A přes to všechno se Mocky zdaleka nepropadá do nejčernějšího nihilismu. Jeho filmy si často udržují fraškovitý a karikaturní tón a dělají si legraci z našich nedostatků a našich vůdců. Smích zvyšuje povědomí jako zbraň sebeobrany tváří v tvář tomu, co nás obklopuje, abychom úplně nepodlehli tomu, že budeme jen kriticky sledovat zlo naší doby a nepřispívat k všeobecné maškarádě našich členů. ♣ Co dělá hlavní postavy Dolanna silnou, je nepochybně individuální radikálnost, svoboda a odmítnutí, které v sobě nese poslední základ odporu. Všimněte si, že Mocky nekritizuje novináře jako takové, útočí především na vedení novin, jejich kompromisy s penězi apod. Stejné kompromisy, které omezují „žurnalistu“ na mlčení. Individuální svědomí provází Dolanna celou cestu... a končí tragicky, stejně jako hlavní postava u filmu L'Albatros nebo Solo. ♣ Individuálním svědomím je v naší demokracii značně opovrhováno a odsouzeno k smrti, když se projevuje extremistickým způsobem. Kolektivní smysl proto zemřel již v zárodku. Stačí se podívat na ekonomickou cenzuru alternativního tisku, „protestních“ filmů atd. Ekonomické ticho je diktaturou správně smýšlející demokracie. Sdělení filmu lze zobecnit do všech forem vyjadřování uťatých v zárodku kritiky a útoků na politickou korektnost. Jak peníze řídí kulturu, jak ji ovlivňují, jak možnosti různých pohledů, alternativních médií atd. podléhají diktátu peněz. Těm, kteří drží peněženku a jejím kolegům u politické moci. Svoboda projevu je iluzí, protože ekonomický princip udržuje kulturní a mediální standardizaci. Čest Jeanu-Pierru Mockymu, který navzdory všemu držel po celou tvorbu svůj vyhraněný postoj, tematickou linii a styl. (15.12.2022)