Cléo od pěti do sedmi

Vidět ten film jsem chtěl už asi dva roky, ale vždycky když už jsem se na to chystal, tak mě zarazilo, že při takovém počtu hodnocení k tomu neexistují české titulky (což ne že bych to s anglickými nezvládl, jen mi to nešlo na rozum) a že jsem se bál, aby to nebyla jen vyprázdněná intelektuální nuda. A když už se naskytla příležitost to vidět s českými titulky, neváhal jsem ani chvíli a vypravil se tedy včera do Ponrepa. Musím říct, že místy jsem se obával, aby se to právě v intelektuální nudu nezvrtlo, ale to jsem si naštěstí myslel jen v pár scénách, které krapet o ničem bohužel byly. Většina filmu ale naštěstí má dost co do sebe a potvrzují to už jenom ty úvodní titulky, které jsou tak krásně hravé, že jsem až měl pocit, že už jsem dlouho lepší úvodní titulky neviděl. Po celou dobu mi to pak dost připomínalo Noc od Antonioniho, jenže tohle bylo ucelenější, hlubší, s nějakým směřováním a dokonce i s nějakým závěrem. Taky se mi líbilo, jak to celou dobu dokázalo být psychologické a i když to ve vykreslování charakteru Cléo občas má nějaké mouchy, často člověk chápal její potlačovaný strach a vsugerovávání si, že "už jsem v pohodě" stavu, který ale vede do temnější strachu a deprese než předtím. Je tu i dobře propracované téma toho, že člověk sice ví, co mu na jeho životě vadí, ale touhu měnit to má až ve chvíli, kdy je v úzkých. Nemusí to být nutně čekání na výsledky testů ohledně rakoviny či jiné nemoci, nemusí se to týkat ani strachu z možná dost blízké smrti, ale jakékoli opravdu velké změny, která s člověkem hne. Sama to vlastně už říká karta smrti v tarotu, která, jak je na začátku filmu řečeno, neznamená rovnou směry ale velkou životní změnu. Cléo tedy celý film přehodnocuje svoji situaci a možnou budoucnost, aby došla k určitému uvědomění, že se vše odehrává tak jak se odehrává a že nikdy nemá smysl házet flintu do žita, dokud není opravdu pozdě. A k tomu ji dopomůže i Antoine, kterého při bezcílnému putování Paříží potká, protože je to po dlouhé době někdo, s kým si opravdu má co říct. Ať už výsledky dopadnou jakkoli, smrt jen tak ještě nepřijde. Proto si i myslím, že ten film nekončí otevřeně, ale záměrně v nejpodstatnějším úseku nejen onoho času, ale i dne a možná i dlouhé doby. Líbilo se mi i to striktní odehrávání se v "reálném čase", které tenhle dojem i přes nemalý počet střihů vyvolat určitě umí a musím pochválit i kameru, protože je tu spousta skvěle nasnímaných scén i dost hrátek s bílým nebo černým pozadím. Občas to není tak naplněné jak by mohlo být, ale jinak to opravdu má co nabídnout, není to vyprázdněné a do sebe zahleděné, ta groteska v kině to celkem osvěžila a kdyby nějak takhle vypadala Noc, tak mám ten film mnohem, mnohem radši. 4* (24.11.2022)

Akýsi avantgardný experiment; s tiež akýmisi nevšedne otváracími, tarotovými titulkami; odohrávajúci sa v reálnom čase a rozdelený na XIII kapitol, a k tomu zároveň i so všadeprítomnými pohľadmi zo strán okoloidúcich ľudí, nakoľko jediná ženská režisérka z umeleckého filmového hnutia: La nouvelle vague, Agnès Vardová; konkrétne zasadila svoj zväčša len čiernobiely experimentálny titul do parížskych exteriérov, v ktorých naprosto intenzívnym spôsobom, bola »stále v pätách« práve iba tejto ústrednej blonďavej úzkoprsej [a rovnako obdarenej i pekným poprsím] ženskej protagonistke Florence "Cléo" Victoireovej v podaní Corinne Marchandovej, po ktorej sa teda akosi i neustále otáčali nielen sami muži, ale súčasne aj mnohé ženy, resp. si v jednom kuse všímali tých «Mužov s kinoaparátmi,» [ak som avšak predsa správne napočítal, tak až rovní traja by sa mali podieľať na príslušnom titule], ktorí snímali hlavnú postavu v jednotlivých pouličných pasážach, čím ma skrátka čoraz viacej začali vyrušovať zrovna títo «neustáli čumilovia,» až sa to pre mňa vskutku stávalo strašne neznesiteľné, že toho bolo nakoniec skrátka už hodne cez čiaru. • Pocitovo by som určite najradšej udelil len dve *, a to najmä z toho [s]prostého hľadiska, že tento titul podľa mňa ani nijako extra zvlášť zase nemal [takmer] žiadnu dejovú štruktúru, len v akýchsi improvizačných záberoch následne sledoval túto úzkoprsú hrdinku, ako čaká na výsledky z lekárskeho vyšetrenia, obávajúc sa, že by z toho vzápätí mohlo vzísť ešte niečo i oveľa horšie, a medzitým sa pofľakujúc s rôznymi postavami po parížskom okolí v autentických kompozíciách obrazu zo strán spomínaných kameramanov. • Inými slovami by som taktiež mohol podotknúť, že som popritom celom sledovaní pociťoval i značnú »stratu času,« pretože som si jednoducho uvedomoval, že táto autorkina vízia skoro nikam ani poriadne neviedla; čiže ma tentoraz veľmi neoslovila, to by musela určite najskôr otočiť kormidlo smerom na kvalitnejšie spracovanú, «scenáristickú vlnu», keďže tátohľa, bohužiaľ, [z]ostala len mierne [nad]priemerne vlnitou vlnou. • No i napriek z mojej strany značnejším výhradám k danej veci, to napokon nebolo až také katastrofálne, ako by sa z predchádzajúcich riadkov mohlo zdať; na jedno pozretie bohato stačilo, keď konečných 60% je rozhodne úplne adekvátnych! (18.04.2024)

Film se v reaálném čase plně věnuje rozmarné šansoniérce Cléo (uchvacující herečce Corinne Marchard), v druhém plánu díky ní kamera pečlivě pozoruje okolní Paříž, kterou snímá očima hrdinky, tedy z pohledu člověka, který se strachem čeká na výsledky testů možné rakoviny. Cléo si začíná všímat detailů kolem sebe, na první pohled nicotností, který by kdysy zřejmě přehlédla. V jejích pocitech se mísí strach z výsledků s najednou probuzenou citovostí a vnímavostí vůči okolnímu světu, kterou jen podpoří setkání s upovídaným vojákem. Cléo je neustále v pohybu, takže Paříží se spolu s ní (tedy s úchvatnou kamerou) nejen projdete, ale i projedete různými vozidly (žádné to trapné kroucení volantem před plátnem někde ve studiu). Film se skutečně odehrává v reálném čase, akorát těch sedm hodin, tedy čas do plných dvou hodin stopáže, se vlivem dění ve filmu poněkud upraví (film má 90 minut). (30.03.2007)

Jeden z nejlepších filmů Fr. N. Vlny, který jsem měl možnost vidět. Jediná novovlná režisérka natočila film plný nádherných obrazových kompozic ze života jedné úspěšné celebrity, která téměř v reálném čase pluje hodinu a půl Paříží. Pozor! Obsahuje zábavnou grotesku s Godardem! Každý, kdo se vyžívá v podobně formálně vystavěšných filmech (z novějších filmů mě napadá "Before sunset") a má rád novovlnou hravost, spontálnost a zdánlivou autencitu, tak mohu jen doporučit... (10.12.2009)

Je první letní den, nejdelší den v roce a nejdelší den v životě jedné pařížské krásky. Hodinu a půl onoho podvečera nám režisérka umožní strávit s ní. Co na tom, že je to jen povrchní, namyšlená, sebestředná a marnivá panenka, ona se přece jen za tu chvíli stihne změnit. Nijak drasticky, ale přece jen k lepšímu. Zajímavá práce se zvukem (útržky okolních hovorů), obrazem (hlavně odrazy – zrcadla, výlohy, vodní hladina) i časem (který přece jen plyne trochu jiným tempem, než nám sugerují mezititulky dělící snímek na kapitoly). (27.02.2007)