Režie:
Agnès VardaScénář:
Agnès VardaHudba:
Michel LegrandHrají:
Corinne Marchand, Michel Legrand, Serge Korber, Jean-Claude Brialy, Sami Frey, José Luis de Vilallonga, Eddie Constantine, Yves Robert, Anna Karina (více)Obsahy(1)
Cléo (Corinne Marchandová) je mladá, krásná a obvykle bezstarostná zpěvačka s několika hity na kontě, která s napětím očekává výsledky biopsie. Obává se smrtelné diagnózy rakoviny a balancuje mezi panikou a sebedůvěrou, nadějí a zoufalstvím. Dvě hodiny se prochází ulicemi Paříže, kde potkává přátele, milence, kolegy hudebníky a náhodné kolemjdoucí. Cítí se však velmi izolovaná. Vše se změní, když narazí na vojáka, který míří do války v Alžírsku. Je to jediný muž, který s ní sdílí stejné obavy a úzkost z jejího osudu. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (61)
Zase jsem viděla jeden z filmů francouzské nové vlny. A navíc jsem viděla film od úspěšné režisérky, čehož je třeba si vždycky považovat. Cléo je zajímavá především díky své formální stránce - rozčlenění na kapitoly, odměření času, který sedí s časem filmovým, práce s hudbou, zvuky i kamerou... Mohla bych uvést nespočet příkladů, ale to si nechám na jindy. Cléo není tak zajímavá po dějové stránce, ale o to v nové vlně ani nešlo a je třeba to čekat. Film je však exemplárním příkladem cinéma vérité, studnicí nápadů a formálních experimentů, sondou do duše jedné Pařížanky, a za to je třeba jej oceňovat. ()
Vyrovnanost... to je první slovo, co mě napadlo, když jsem se zaujetím sledoval snímek Cleó od 5 do 7. Trvání filmové osnovy a skutečný čas projekce nebyly v kinematografii snad nikdy takto vyvážené; minimálně jsem žádný takový film ještě neviděl. Agnes Varda (představitelka tzv. levého břehu francouzské nové vlny) uchopila příběh mladé zpěvačky, vystrašené hrozivou předpovědí smrtelné nemoci, jako hranou (v duchu cinema-verité laděnou) esej o bariérách komunikace a možnostech x nemožnostech zúžitkování tikajícího času existence jednotlivce. Je to dílo velmi otevřené, živé a stále se tvarující do nových a nových forem. Scéna projekce němé romantiky (v hlavních rolích s Godardem a Karinovou), výklad tarotových karet, všudypřítomné svědectví o alžírském válčení... všechny tyto segmenty utváří dohromady komplexní studii člověka pohybujícího se v čase. Kam a proč jeho pohyb směřuje je věcí druhou. ()
"Nahota je jednoduchost. Jako láska, zrození, voda. Jako slunce, pláž, to vše." A hodí se dodat: jako vlna. Tedy, ta nová. Ta, s jejíž lehkostí a jednoduchostí nám režisérka dokáže zachytit Paříž v jejích vlastních tisícerých odrazech a při tom i se všemi jejími lidmi přeplněnými ulicemi, kavárnami a obchůdky. A přitom stejně lehce zachytit ve své nahotě nitro hlavní hrdinky a (toto není myšleno obscénně) její konečné obnažení tváří v tvář druhému člověku i onomu městu samotnému. Sebestřednost plodící uzavřenost do sebe a odstup od ostatních, charakterizovaný užíváním taxíků, je přemožena symbolickým přesednutím na autobus - v něm již hrdinka nemůže cestovat sama. Stejně tak je symbolická výměna telefonátu za osobní návštěvu nemocnice - podívání se nepříteli osobně do tváře je základem pro jeho překonání a uchopení odpovědnosti za vlastní život. ()
Je první letní den, nejdelší den v roce a nejdelší den v životě jedné pařížské krásky. Hodinu a půl onoho podvečera nám režisérka umožní strávit s ní. Co na tom, že je to jen povrchní, namyšlená, sebestředná a marnivá panenka, ona se přece jen za tu chvíli stihne změnit. Nijak drasticky, ale přece jen k lepšímu. Zajímavá práce se zvukem (útržky okolních hovorů), obrazem (hlavně odrazy – zrcadla, výlohy, vodní hladina) i časem (který přece jen plyne trochu jiným tempem, než nám sugerují mezititulky dělící snímek na kapitoly). ()
Novovlnově neuchopitelná anti-Amélie. Agnès Varda nebyla zapálenou cinefilkou jako režiséři z okruhu Cahiers du Cinéma. S filozoficko-uměnovědným vzděláním ji více než kinematografie fascinovala fotografie a malířství (malby Hanse Baldunga Griena byly významnou inspirací pro obraznost filmu). Možná i díky tomu vyniká její druhý celovečerní počin svébytným uchopením tradičních forem vyprávění (sama svůj způsob tvorby nazývala, jako kdyby šlo o psaní knih – „cinécriture“). Ty nejsou ani zesilovány, ani programově porušovány. Namísto osvojování nebo znevažování filmového jazyka druhých si režisérka vymýšlí vlastní způsob, jak nám sdělovat informace. Přes její tvůrčí zakotvenost v dokumentární tvorbě nejde o intiutivní režii na způsob Jeana Rouche. Cléo má pečlivě promyšlený koncept, jehož zdánlivé nabourání některými nečekanými odbočkami slouží vyprávěcímu rytmu. ___ Nepravdivý údaj o době trvání hrdinčiny odyseji (cinq à sept bylo dřívější synekdochické označení pro návštěvu hodinového hotelu) slouží k rozehrání vypravěčské hry s dvěma časy, subjektivním a objektivně plynoucím (na který nás pravidelně upozorňují hodiny v mizanscéně). Tato časová dualita je opodstatněna celoživotním zájmem Vardové o vztah mezi subjektivitou jedince a objektivitou prostředí, které spoluutváří naši identitu. Vždy usilovala pojmenovat při jednom individuální i širší společenské problémy, resp. styčné plochy mezi nimi. ___ Segmentace do třinácti kapitol je vzhledem k nedodržení standardní dramatické struktury (expozice, komplikace, vývoj, klimax) pochopitelná – pomáhá udržet svižné tempo vyprávění. Obdobnou funkci interpunkčních znamének plní tři delší intertextuální vsuvky – rozhlasové zpravodajství (sloužící také k dokumentaristické kontextualizaci dění), píseň a krátká groteska Snoubenci z mostu MacDonald (která je i díky drobným rolím Godarda, kvůli jehož krásným očím prý Vardová celý kraťas vymyslela, Karinové nebo Brialyho zdaleka nejcinefilnější sekvencí filmu). Píseň zároveň přemosťuje „pasivní“ první a „aktivní“ druhou polovinu filmu. ___ Až do smutné písně Sans toi (napsané Michelem Legrandem), během jejíhož zpívání si hrdinka uvědomí prázdnotu svého života a pozici oběti, do které byla částečně dotlačena okolím, je Cléo pouhým objektem s krásným povrchem a žádným obsahem. Pozorována druhými a – díky všudypřítomným zrcadlům – s uspokojením pozorující sebe samou (nejvíce ji rozzáří výloha plná klobouků). Hlas, včetně vnitřního komentáře, patří druhým. Stejně tak střed záběru, který Cléo svým půvabem jen doplňuje, ale nikdy mu nedominuje. Ve druhé polovině se převlékne z oslňující bílé do pochmurně černé, sundává panenkovskou paruku a nasazuje si tmavé brýle, které ji umožňují voyeursky sledovat a přitom nebýt sledována (skrytí očí druhým znemožňuje nahlédnout její identitu). Ani později, po odložení brýlí, pohledy pouze nepřijímá, ale také opětuje. Kamera konečně přejímá její hledisko a dovoluje jí, aby viděla jako objekty někoho jiného (návštěva sochařského ateliéru). ___ Cléo se začíná bránit. Začíná používat svůj hlas a ovládat strach, který ji dosud paralyzoval. Dosavadní tušení smrti je vytěsněno mateřským motivem (matky s kojenci, děti na hřišti), myšlenkou na život. Použít feministický slovník, protagonistka ve druhé polovině filmu přejímá kontrolu nad svou reprezentací. Přestává podléhat melodramatické pasivitě, mění způsob nahlížení na sebe samou. (Zatímco ostatní ji vidí stále stejně, jak dosvědčuje vojákem darovaná kopretina, symbol obdivu k ženské kráse.) Neradostné sdělení ze závěru tohoto městského road-movie není nakonec tak zdrcující nikoli jen díky neokázalé formě jeho podání, ale hlavně zásluhou změny paradigmatu. Cléo po obkroužení Paříže (její trasa víceméně opisuje kruh) již není aktérkou tragédie, které se lze jedině poddat. Našla v sobě sílu bojovat a sama kontrolovat, do jakého žánru bude její život spadat. Jak ale varuje povaha její nemoci – o plnou kontrolu rozhodně nepůjde. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Sharlay, Anderton () (méně) (více)
Galerie (73)
Zajímavosti (10)
- Pokud jste se divili, že film se jmenuje "Cléo od pěti do sedmi", ale trvá jen půl hodiny (tedy od pěti do půl sedmé), tak to není chyba. Film byl zamýšlen tak, že poslední půlhodinka je na domyšlení diváka. (Sharlay)
- Agnès Varda chtěla natočit film 21. března, aby zachytila nádherný přechod ze zimy do jara v Paříži, kdy se zahrady mění z perokreseb na impresionistické malby. Z finančních důvodů mohlo natáčení začít až 1. června a bylo dokončeno o osm týdnů později. (classic)
- V závěrečné scéně, kde Cléo a Antoine odcházejí po cestě, jsou za nimi vidět kolejničky pro kameru. Režisérka Agnes Vardová dostala peníze, aby scénu přetočila, ale pozdější herecké výkony jí přišly slabé a proto ve filmu nechala chybnou scénu. (Sharlay)
Reklama