Reklama

Reklama

Cléo od pěti do sedmi

  • Francie Cléo de 5 à 7 (více)
Trailer

Obsahy(1)

Cléo (Corinne Marchandová) je mladá, krásná a obvykle bezstarostná zpěvačka s několika hity na kontě, která s napětím očekává výsledky biopsie. Obává se smrtelné diagnózy rakoviny a balancuje mezi panikou a sebedůvěrou, nadějí a zoufalstvím. Dvě hodiny se prochází ulicemi Paříže, kde potkává přátele, milence, kolegy hudebníky a náhodné kolemjdoucí. Cítí se však velmi izolovaná. Vše se změní, když narazí na vojáka, který míří do války v Alžírsku. Je to jediný muž, který s ní sdílí stejné obavy a úzkost z jejího osudu. (Cinemax)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (61)

Goldbeater 

všechny recenze uživatele

Cléo od pěti do sedmi je pro mě prvním snímkem francouzské nové vlny, který si mě od začátku do konce získal na plné čáře. Agnès Varda dokázala skloubit kvalitně napsaný scénář, který se místo filozofického plkání vyhnaného ad absurdum (což je klasický neduh nouvelle vague, intelektuálové mi snad prominou) drží příjemně při zemi, s výrazným formálním postupem, kdy se snímek odehrává (téměř) v reálném čase a dokumentuje nám kritickou hodinu a půl života titulní zpěvačky Cléo. Krásně natočená konverzačka je vlastně tak trochu předchůdcem Linklaterovy trilogie začínající snímkem Před úsvitem a znamenala pro mě velmi příjemných devadesát minut strávených v promítacím sále, kdy jsem byl už po několika projekcích výrazně unavený, a přitom jsem od Cléo od pěti do sedmi nedokázal odtrhnout oči. A vlastně bych ji dokázal sledovat klidně i do dvanácti, ne-li do druhého dne. [LFŠ 2019] ()

kaylin 

všechny recenze uživatele

Na to, že mi nová vlna moc nesedí, tak tenhle snímek mě celkem dostal tím, jak je laskavý, hezký, příjemný, komediální a dramatický zároveň a má docela dobré postavy, které na vás působí velmi přirozeně. Je to dáno dokumentárním stylem, který byl použit, stejně jako reálným časem, který se před vámi odehrává. Filmu se bez problémů daří nenudit. ()

Reklama

Aleee89 

všechny recenze uživatele

Zase jsem viděla jeden z filmů francouzské nové vlny. A navíc jsem viděla film od úspěšné režisérky, čehož je třeba si vždycky považovat. Cléo je zajímavá především díky své formální stránce - rozčlenění na kapitoly, odměření času, který sedí s časem filmovým, práce s hudbou, zvuky i kamerou... Mohla bych uvést nespočet příkladů, ale to si nechám na jindy. Cléo není tak zajímavá po dějové stránce, ale o to v nové vlně ani nešlo a je třeba to čekat. Film je však exemplárním příkladem cinéma vérité, studnicí nápadů a formálních experimentů, sondou do duše jedné Pařížanky, a za to je třeba jej oceňovat. ()

classic 

všechny recenze uživatele

Akýsi avantgardný experiment; s tiež akýmisi nevšedne otváracími, tarotovými titulkami; odohrávajúci sa v reálnom čase a rozdelený na XIII kapitol, a k tomu zároveň i so všadeprítomnými pohľadmi zo strán okoloidúcich ľudí, nakoľko jediná ženská režisérka z umeleckého filmového hnutia: La nouvelle vague, Agnès Vardová; konkrétne zasadila svoj zväčša len čiernobiely experimentálny titul do parížskych exteriérov, v ktorých naprosto intenzívnym spôsobom, bola »stále v pätách« práve iba tejto ústrednej blonďavej úzkoprsej [a rovnako obdarenej i pekným poprsím] ženskej protagonistke Florence "Cléo" Victoireovej v podaní Corinne Marchandovej, po ktorej sa teda akosi i neustále otáčali nielen sami muži, ale súčasne aj mnohé ženy, resp. si v jednom kuse všímali tých «Mužov s kinoaparátmi,» [ak som avšak predsa správne napočítal, tak až rovní traja by sa mali podieľať na príslušnom titule], ktorí snímali hlavnú postavu v jednotlivých pouličných pasážach, čím ma skrátka čoraz viacej začali vyrušovať zrovna títo «neustáli čumilovia,» až sa to pre mňa vskutku stávalo strašne neznesiteľné, že toho bolo nakoniec skrátka už hodne cez čiaru. Pocitovo by som určite najradšej udelil len dve *, a to najmä z toho [s]prostého hľadiska, že tento titul podľa mňa ani nijako extra zvlášť zase nemal [takmer] žiadnu dejovú štruktúru, len v akýchsi improvizačných záberoch následne sledoval túto úzkoprsú hrdinku, ako čaká na výsledky z lekárskeho vyšetrenia, obávajúc sa, že by z toho vzápätí mohlo vzísť ešte niečo i oveľa horšie, a medzitým sa pofľakujúc s rôznymi postavami po parížskom okolí v autentických kompozíciách obrazu zo strán spomínaných kameramanov. Inými slovami by som taktiež mohol podotknúť, že som popritom celom sledovaní pociťoval i značnú »stratu času,« pretože som si jednoducho uvedomoval, že táto autorkina vízia skoro nikam ani poriadne neviedla; čiže ma tentoraz veľmi neoslovila, to by musela určite najskôr otočiť kormidlo smerom na kvalitnejšie spracovanú, «scenáristickú vlnu», keďže tátohľa, bohužiaľ, [z]ostala len mierne [nad]priemerne vlnitou vlnou. • No i napriek z mojej strany značnejším výhradám k danej veci, to napokon nebolo až také katastrofálne, ako by sa z predchádzajúcich riadkov mohlo zdať; na jedno pozretie bohato stačilo, keď konečných 60% je rozhodne úplne adekvátnych! ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Novovlnově neuchopitelná anti-Amélie. Agnès Varda nebyla zapálenou cinefilkou jako režiséři z okruhu Cahiers du Cinéma. S filozoficko-uměnovědným vzděláním ji více než kinematografie fascinovala fotografie a malířství (malby Hanse Baldunga Griena byly významnou inspirací pro obraznost filmu). Možná i díky tomu vyniká její druhý celovečerní počin svébytným uchopením tradičních forem vyprávění (sama svůj způsob tvorby nazývala, jako kdyby šlo o psaní knih – „cinécriture“). Ty nejsou ani zesilovány, ani programově porušovány. Namísto osvojování nebo znevažování filmového jazyka druhých si režisérka vymýšlí vlastní způsob, jak nám sdělovat informace. Přes její tvůrčí zakotvenost v dokumentární tvorbě nejde o intiutivní režii na způsob Jeana Rouche. Cléo má pečlivě promyšlený koncept, jehož zdánlivé nabourání některými nečekanými odbočkami slouží vyprávěcímu rytmu. ___ Nepravdivý údaj o době trvání hrdinčiny odyseji (cinq à sept bylo dřívější synekdochické označení pro návštěvu hodinového hotelu) slouží k rozehrání vypravěčské hry s dvěma časy, subjektivním a objektivně plynoucím (na který nás pravidelně upozorňují hodiny v mizanscéně). Tato časová dualita je opodstatněna celoživotním zájmem Vardové o vztah mezi subjektivitou jedince a objektivitou prostředí, které spoluutváří naši identitu. Vždy usilovala pojmenovat při jednom individuální i širší společenské problémy, resp. styčné plochy mezi nimi. ___ Segmentace do třinácti kapitol je vzhledem k nedodržení standardní dramatické struktury (expozice, komplikace, vývoj, klimax) pochopitelná – pomáhá udržet svižné tempo vyprávění. Obdobnou funkci interpunkčních znamének plní tři delší intertextuální vsuvky – rozhlasové zpravodajství (sloužící také k dokumentaristické kontextualizaci dění), píseň a krátká groteska Snoubenci z mostu MacDonald (která je i díky drobným rolím Godarda, kvůli jehož krásným očím prý Vardová celý kraťas vymyslela, Karinové nebo Brialyho zdaleka nejcinefilnější sekvencí filmu). Píseň zároveň přemosťuje „pasivní“ první a „aktivní“ druhou polovinu filmu. ___ Až do smutné písně Sans toi (napsané Michelem Legrandem), během jejíhož zpívání si hrdinka uvědomí prázdnotu svého života a pozici oběti, do které byla částečně dotlačena okolím, je Cléo pouhým objektem s krásným povrchem a žádným obsahem. Pozorována druhými a – díky všudypřítomným zrcadlům – s uspokojením pozorující sebe samou (nejvíce ji rozzáří výloha plná klobouků). Hlas, včetně vnitřního komentáře, patří druhým. Stejně tak střed záběru, který Cléo svým půvabem jen doplňuje, ale nikdy mu nedominuje. Ve druhé polovině se převlékne z oslňující bílé do pochmurně černé, sundává panenkovskou paruku a nasazuje si tmavé brýle, které ji umožňují voyeursky sledovat a přitom nebýt sledována (skrytí očí druhým znemožňuje nahlédnout její identitu). Ani později, po odložení brýlí, pohledy pouze nepřijímá, ale také opětuje. Kamera konečně přejímá její hledisko a dovoluje jí, aby viděla jako objekty někoho jiného (návštěva sochařského ateliéru). ___ Cléo se začíná bránit. Začíná používat svůj hlas a ovládat strach, který ji dosud paralyzoval. Dosavadní tušení smrti je vytěsněno mateřským motivem (matky s kojenci, děti na hřišti), myšlenkou na život. Použít feministický slovník, protagonistka ve druhé polovině filmu přejímá kontrolu nad svou reprezentací. Přestává podléhat melodramatické pasivitě, mění způsob nahlížení na sebe samou. (Zatímco ostatní ji vidí stále stejně, jak dosvědčuje vojákem darovaná kopretina, symbol obdivu k ženské kráse.) Neradostné sdělení ze závěru tohoto městského road-movie není nakonec tak zdrcující nikoli jen díky neokázalé formě jeho podání, ale hlavně zásluhou změny paradigmatu. Cléo po obkroužení Paříže (její trasa víceméně opisuje kruh) již není aktérkou tragédie, které se lze jedině poddat. Našla v sobě sílu bojovat a sama kontrolovat, do jakého žánru bude její život spadat. Jak ale varuje povaha její nemoci – o plnou kontrolu rozhodně nepůjde. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Sharlay, Anderton () (méně) (více)

Galerie (73)

Zajímavosti (10)

  • Exteriéry v Paříži v chronologickém pořadí podle scénáře: 1. obvod: rue de Rivoli (u kartářky, v kavárně Ça va ça vient a u kloboučníka Francina), odjezd taxíkem z rue du Pont-Neuf a přechod přes Pont Neuf; 6. obvod: taxík sjede z nábřeží Conti do ulice Guénégaud (exotické galerie) a do ulice Mazarine, kde se baví studenti Beaux-Arts a narušují dopravu, ulice Ancienne-comédie, Carrefour de l'Odéon, ulice Condé, ulice Vaugirard, ulice Guynemer, ulice Vavin, bulvár Raspail, náměstí Pabla Picassa - Carrefour Vavin; 14. obvod (čtvrť Montparnasse): ulice Huyghens (Cléův dům č. 6), place Pablo-Picasso-carrefour Vavin (polykač žab), brasserie Le Dôme, ulice Delambre, bulvár Edgar-Quinet (akrobat probodávající si biceps jávskou dýkou4 a sochařská akademie), pasáž Montparnasse nebo du Départ (Cléo a Dorothée odjíždějí autem); 15. obvod: stanice Maine-Montparnasse (nakládání filmových kotoučů do auta); 14. obvod: rue Delambre (Cléo a Dorothée sledují krátký burleskní film), incident v brasserii du Dôme, boulevard Raspail, place Denfert-Rochereau, avenue René-Coty (Dorothée vystupuje z taxíku a stoupá po schodech do rue des Artistes), park Montsouris (Cléo potkává Antoina u vodopádu); 13. obvod (autobusem 67 do nemocnice): rue Liard, rue de Rungis, place de Rungis, rue Bobillot, place Paul-Verlaine, place d'Italie, boulevard de l'Hôpital a hôpital de la Pitié-Salpêtrière (konec filmu, když „Nemocniční hodiny odbíjejí půl šesté večer“.). (classic)
  • V závěrečné scéně, kde Cléo a Antoine odcházejí po cestě, jsou za nimi vidět kolejničky pro kameru. Režisérka Agnes Vardová dostala peníze, aby scénu přetočila, ale pozdější herecké výkony jí přišly slabé a proto ve filmu nechala chybnou scénu. (Sharlay)
  • V roce 2012, 50 let po svém uvedení, byl film restaurován: 2K skenování (formáty DCP a 35 mm) francouzskými filmovými archivy/CNC, laboratořemi Digimage a Elude pro zvuk. Agnès Varda dohlížela na kalibraci. (classic)

Související novinky

Evropské kultovky jen na KVIFF.TV

Evropské kultovky jen na KVIFF.TV

20.10.2023

KVIFF.TV, online streamovací platforma spřízněná s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, spojuje síly s dalšími čtyřmi VOD platformami ze zemí střední a východní Evropy, aby divákům v České… (více)

100 nejlepších filmů režírovaných ženami

100 nejlepších filmů režírovaných ženami

28.11.2019

Redakce BBC Culture nedávno požádala 368 filmových expertů z 84 různých zemí, aby jí pomohli vybrat 100 nejlepších snímků všech dob režírovaných exkluzivně ženami. Anketa probíhala tak, že každý… (více)

Zemřela francouzská režisérka Agnès Varda

Zemřela francouzská režisérka Agnès Varda

29.03.2019

V 90 letech zemřela významná francouzská režisérka Agnès Varda. Filmařka oceněná kromě jiného také čestným Oscarem patřila k předním tvůrcům francouzské nové vlny, mezi její nejslavnější filmy pak… (více)

Projekt 100 / 2007

Projekt 100 / 2007

11.01.2007

Již 13. rokem se můžeme těšit laskavé péči organizátorů putovní filmové přehlídky Projektu 100, AČFK. Ti kažodorčně dbají o pravidelný přísun deseti mimořádně kvalitních filmů na stříbrná plátna po… (více)

Reklama

Reklama