Súkromné životy

Z nemnoha celovečerních filmů Dušana Hanáka jsou zejména poslední dva vynikajícím zážitkem. Zde v Súkromných životech opakovaně spolupracuje s Magdou Vášáryovou po Tiché radosti. Hereckou partnerkou Vášáryové je Šulcová a jejich společným osudem Helšus. Sestry jsou každá jiná, starší se právě vyrovnává s tím, že už nikdy nebude mít další děti, a ta mladší se stává matkou poprvé. Ta starší pěčuje o jiné, ta mladší je herečkou. Jejich matka jim jasně dává najevo, kterou z nich považuje za slabší. Obě navzdory svým profesím a rolím ve společnosti žijí velmi obyčejný život, na jakýkoli přepych není kde brát... zvlášť, když jejich muž odmítá psát prorežimní objednávky. Hutný civilní film o generaci, která mohla mít všechno. (31.10.2021)

Také tam vidím toho Bergmana, je to opravdu niterný a velmi smutný film. Scénář psala žena, ale předchozí taktéž ženský film, psal s Hanákem další muž a proto si říkám: jak to ten pán dělá, že se dokáže zcela oprostit od mužského pohledu na svět. Škoda, že ten film tak zapadl, rozhodně ho řadím k tomu nejlepšímu, co Hanák natočil a je tedy jedním z mála režiséru Nové vlny, který po pádu režimu umělecky nevyhořel. (21.02.2012)

Magda v převážně negativní roli (to jsem ještě neviděl! - ale sympatické je, že i jí lze chápat...). Šulcové sametový smutek. Krátké scény s pointou, skvěle prokomponovaný scénář – obrazové narážky na druhé významy replik, civilnost, přesnost. Ztvárnění porevoluční šedi - i v obrazu, výběru lokací... Celkově redukcionismus – Hanák od Růžových snů stále kontemplativnější. Zde dvě roviny příběhu – ženy / tvorba – „súkromné“ osamění / apartní svět umění – klamavá odposlouchaná literatura a herectví. Je to i v hudbě (modalita/jazz). A naopak: hudební zacházení s filmovými motivy – nakousnutá houska, jojo – vrací se v různých kontextech… A pak odkazy na nedávnou minulost – to mi trochu zestárlo – cenzura – dnes je jiná doba – cenzura penězi. Hanák si asi zažil své, že to musel ještě glosovat. Dnes už kotelny neživí intelektuály – obstarávají je firmy. Jediná scéna, které jsem nevěřil - "bujará" párty a telefon o Helšusovi.. Ale zářezy: „Bojím se, že už nebudu schopný psát…“ „Tak nepiš – kdo ti slíbil, že budeš spisovatel?“ – poslední Hanákův hraný film. (16.03.2012)

Hanák v niektorých aspektoch uspel, v iných nie. Keď už sa tu porovnáva s Bergmanom, tak v tom pokračujme. Hanákovi sa podarilo zachytiť útrapy strednej generácie myslím celkom vierohodne a tomu zodpovedajú aj fajn napísané postavy. Horšie sú už napísané dialógy, ktoré častokrát s autenticitou života nemajú spoločné zase nič. Na otázku sestry, že čo to bude, tá druhá s vážnosťou odpovedá, že chlapec....tí sú úprimnejší....Helšus vstupujúci do jazera v šatách, uf...a tak podobne. Rodičia neprejavujú žiadnu radosť z narodenia dieťaťa, všetci vo filme sú permanentne v ťažkej depresii. Čo je ale najväčšia škoda, tak to je Helšusova postava a jej "neaktivita." Je to proste idiot na pohľadanie a niet dôvodu s jeho vnútornými démonmi súcitiť. Práve preto, že svoje životné sklamanie prenáša aj na ostatných a spôsobuje im ešte väčšie problémy. Hanák nakrútil ťažkopádny film, ale dokázal niekedy úspešne rozprávať obrazom. Keď sme v jednej scéne akoby mimochodom svedkami troch postáv rozdielnej vekovej kategórie v mizanscéne, vydá to viac, ako ďalší kvázi trefný životný bonmot. (11.05.2016)

Já byl uchvácený Hanákovými filmy Tichá radosť, Ružové sny a Ja milujem, ty miluješ. Jeden lepší než druhý. A tak jsem si opatřil i tenhle - a zklamání. Řekl bych, že to je způsobené slabým scénářem. Jeho autorka, mimochodem v letech 1998 – 2002 poslankyně federálního parlamentu, byla v téhle oblasti velice nezkušená a je to znát. Děj se potácí od ničeho nikam. Škoda. Nejlepší na filmu byla hudba. (18.03.2022)