Smrt v Sarajevu

"Dokonalý dar pro člověka, který má všechno." Tak nám zabili Ferdinanda a už více než před sto lety, takže se Bosenští Srbové i Bosenští muslimové pro tentokrát dali dohromady, aby mohli natočit tragikomedii z prostředí luxusního sarajevského hotelu, na jehož střeše probíhá vysílání živé televizní debaty o historii památníků atentátu Gavrilo Principa, zatímco v hotelové kuchyni probíhají přípravy velkolepé slavnostní večeře pro hosty ze zemí Evropské unie, od které si hodně slibuje hotelový ředitel, neustále připomínající sarajevskou zimní olympiádu z roku 1984, protože by za utracené peníze doplatil dlužné mzdy hotelových zaměstnanců, kteří mezitím ve velké prádelně připravují stávku, kvůli nevyplaceným výplatám. (11.10.2016)

Bosna nikdy nesklame! Dejová línia s dnešným Gavrilom Principom bola spomedzi mnohých vrstiev tohto príbehu azda najpôsobivejšia. (05.03.2023)

Jeden z nejsrozumitelnějších filmů, které jsem měl čest zhlédnout, excelentně odvyprávěný, nasnímaný i sehraný. Historie se prý opakuje a na Balkáně by o tom mohli sakra vyprávět. Danis Tanovič vypráví, vynikajícím způsobem začleňuje diváka do jednoho dopoledne v sarajevském Hotelu Evropa a představuje mu několik lidiček, kterým se obyčejný den a banální problémy mění v něco životně zásadního. Naději střídá zmar, ve kterém neschází ani osobní rezignace, horlivá diskuze plná nacionalismu se mění v krásné lidské souznění a kariéra je plně převálcována rodinnou láskou. Jeden by vážně nevěřil, co vše se dá v pětaosmdesáti minutách zobrazit. [Filmový Klub Citadela-Litvínov]. (02.05.2017)

Ze začátku mě tu ještě zaujaly reportážní vstupy ze střechy a celkově vnímám jisté poselství ohledně návratu k důležitému dějinnému okamžiku s přesahem do současnosti, jenže způsob podání ze strany režiséra mi nesedl a připadal až arogantně nepříjemný. Smrt v Sarajevu je jeden z těch filmů, které nemají hlavní postavu, tedy z větší části nemají ani souvislejší děj, pozůstávají z mozaiky různých výjevů (často na neustálé chození postav po chodbách), kde mají postupně zapadnout jednotlivé dílky do sebe či se rozvinout. Což se sice zčásti uděje, ale nejenže mnohé útržky mě jaksi neoslovily, ani případnou atmosférou, ale relativně neurčitá mozaika se pro mě časem navrch proměnila v otravnou mozaiku plnou těžce nesympatických postav. Až tak, že jsem v ní postupně jen marně hledal cokoliv pozitivního. Tuším, že jsem tady u nějakého filmu kdysi žvanil, že působí na mě jako pouhá zfilmovaná Wikipedie. Tento tak sice nepůsobí, akorát ve srovnání s ním i to čtení na Wikipedii o Sarajevu vnímám jako víc naplňující. Zbývá naděje, že si dojmy z Danisa Tanoviće jako režiséra snad ještě časem napravím u jiného filmu. [40%] (12.11.2023)

Konečně jsem zas po dlouhé době viděl ryzí filmařinu. Už jsem myslel, že se nějak vytratila či co. Spletitý a mnohovrstevný příběh, který jen zdánlivě mate tím, že se vlastně nic neděje. Zatímco na střeše hotelu televizní reportérka natáčí reportáže ke 100. výročí atentátu na Ferdinanda, kdy se v několika rozhovorech dozvíme podrobnosti o rozpolcenosti nejen srbského či bosenského národa, ale vůbec všech jihoslovanských národů (a k Jugoslávii mám srdcový vztah a ta válka v 90. letech se mne osobně dotkla), tak přitom v jednom jediném hotelu na osudech obyčejných lidí sledujeme v podstatě paralelu a jistý výklad toho všeho, k čemu došlo nejen tehdy a v 90. letech, ale k čemu dochází i nyní, v době podivné polisabonské Evropské unie. Líbí se mi, jak je film pojat - kamera proplouvá chodbami hotelu, jako bychom my sami se tudy procházeli, náhodně potkávali různé lidi a skrze jejich chování a jednání pronikali stále hlouběji do tajemství jak hotelu samotného, tak lidí v něm. Líbí se mi, že film nikomu nestraní - řekne svoje na obě strany, žádná postava není vyloženě kladná, ale ani záporná, chování postav dokážeme pochopit, protože jejich psychologie je dobře vykreslená. V jádru je to poměrně depresivní film, který vyjadřují slova novinářky u výtahu - "my všichni" jsme jenom, když dojde k nějaké katastrofě, jinak jsme vždycky jen "oni" a "my sami" (hodně mi to připomnělo český národ současnosti). Ale i novinářka má máslo na hlavě, její touha po skvělé reportáži (tedy jistá forma pýchy), přivede nakonec do neštěstí jiného člověka. Naštěstí pan režisér zcela nerezignoval a nenechal utopit se film jen v beznaději z rozpolcenosti a sto let opakovaných chyb, které nikam nevedou, ale zařadil i naději do jedné z posledních scén, naznačil směr, který je důležitý, a udělal to jednoduše a prostě, i když samotný ten směr je profláknuté klišé. Ale podle mne skutečně důležité. Ano, důležité je, když rodina drží při sobě. Za toto pozitivní poselství dávám hvězdu nahoru. (14.06.2019)

Zajímavá mozaika ze života dnešního Sarajeva je pěknou sondou do mentality jeho obyvatel. Zaujali mě 32letý Muhamed Hadzovič (Srb Gavrilo, který beseduje s reportérkou) a 25letý Dino Sarija (pomahač v kuchyni), u kterého si ovšem nejsem jist, jestli je to on. (05.02.2021)

Tak něco takového už jsem pěkně dlouho neviděl. Tenhle film totiž v 85 minutách dokázal rozjet tolik, jako málokterý film. Lehce mi to připomnělo Puiuho filmy - tam taky je děj dost nepatrný, ačkoli se to posouvá z bodu A do bodu B a taky jsou mnohem hlubší, než se může zprvu zdát. Už ze začátku jsem doufal, že se mi Smrt v Sarajevu bude líbit, protože naprosto miluju to (minimálně od Enter the Void), když kamera většinou zabírá postavy zezadu a putuje s nimi, jako by divák byl jakýmsi neviditelným účastníkem děje. To mě pochopitelně vtáhlo do děje, ale absolutně jsem netušil, že dostanu takovou dávku filozofování. Jednak ten film rozebírá balkánskou historii a sarajevský atentát, ze dvou rozdílných úhlů pohledu, avšak každý je podán nestraně - a to v dnešní době dost cením. Dále však rozebírá život v současnosti, kdy se vlastně nic ve společnosti nemění - bohatí vládnou, ti chudší nějak přežívají a shora se na ně kašle, za každého režimu a za každé vlády. Teoreticky jsme neustále v totalitě - jen si to někdy neuvědomujeme. Je možné to změnit? Zbyla v tomhle světě nějaká naděje? No... podívejte se sami. Rozhodně to není veselá podívaná, spíš depresivní, ale ostrá a v mnohém pravdivá. Co mě taky fascinovalo byl přístup k postavám, protože takhle promyšlené a životné charaktery jsem už taky dlouho neviděl. Zase se nabízí paralela k Puiuho filmům, akorát u něj je někdy potřeba charakter postavy hledat v obraze (viz. Aurora). Tady je nám u všech postav řečeno snad vše potřebné, jak u výraznějších, tak méně výraznějších rolí (u Smrti v Sarajevu bych postavy na hlavní a vedlejší nerozděloval, protože se to nedá). Každá z nich je v nějaké situaci, každá ta situace souvisí s dějem a každá ta situace je nějak zakončena - a to naprosto perfektně. Celé je to skutečně precizně vystavené, natočené a zahrané, ale až v takové míře, že se v to době současných filmů vidí jen hodně výjimečně, asi tak často, jako nevysvětlitelných pozorování UFO v ČR za posledních deset let. Je to sice hloupé přirovnání, ale lepší mě nenapadlo. Smrt v Sarajevu mě naprosto fascinovala a jsem moc rád, že jsem měl možnost to vidět. Ten film totiž nevidělo zrovna moc lidí, zůstal i poměrně nedoceněn a to je neskutečná škoda, jelikož přesně TOHLE současné kinematografii chybí - skutečně filozofická díla. Ještě že to Film Europe dostal do Česka, sice na DVD to bohužel nikdy nevyšlo, ale v kinech se to promítalo a občas to odvysílají na jejich televizní stanici. 5* (19.09.2020)

Koho by asi zabil Gavrilo? No, nikoho. Zabil by se sám. A nebo ještě hůř. Někdo se rozhodl na výročí skoro počátku první světové udělat oslavy. Zajímavé. A co více, tak to odstartuje až mnoho nechtěně chtěných událostí. Nejdříve to začne nevinně, ale pak se vlastně ukáže, že se opět tvůrci nimrají ve své vlastní minulosti, národní identitě, nevraživosti vůči dalších Jihoslovanů a podobně. To je rozehrané na podkladu jednoho hotelu, kde se zase pro změnu řeší rodinné vztahy, ekonomické, morální a podobně. Jako hele, viděl jsem asi jenom dva filmy z bosenské nebo obecně jihoslovanské produkce, ale oba byli tak nějak zlaté nebo alespoň s nějakým poselství a logikou. To je i zde. Podařilo se to nečekaně dobře. Velmi dobře. (30.12.2020)

Každá válka je sviňa,na obou stranách jsou mrtví a každý si bojuje za svou pravdu (26.10.2018)

Politický snímok Smrť v Sarajeve ocenia ľudia a diváci, ktorí sa orientujú v srbsko-chorvatskom-bosenskom konflikte. Príbeh je rozdelený do troch základných rovín, ktoré sa neustále striedajú a prelínajú. Na streche hotela prebieha živé natáčanie o atentáte Gavrila Principa na Františka Jozefa a rozoberá sa otázka či Gavrilo je hrdina, terorista alebo ide o zmanipulovaného chlapca. Ide o smršt informácii a pohľadov na vývoj Bosny od prvej svetovej vojny až do prítomnosti a následná slovná výmena názorov medzi reportérkou a Gavrilom, srbským chlapcom bez budúcnosti, je taká pútava, že by som ju dokázal sledovať celý film a patrí k vrcholom filmu. Film je v ďaších dvoch rovinách výpoveďou jedného národa a obrazom krajiny, ktorá stojí na rozcestí a váha, čo by jej to európske spoločenstvo malo priniesť, najmä potom ako sa celá Európa a jednotky UNO pozerali na vojnu v Sarajeve a obliehania v Srebrenici a nespravili nič. Režisér skvelého No Man´s Land, Danis Stanovic, ktorý v roku 2001 vypálil rybník Amélie z Montmartu na všetkých festivaloch a získal všetky dôležité filmové ceny roka sa predstaví filmom, kde nám v slávnom lévyovského Hoteli Európa a jeho jednotlivých poschodiach a uzavretých izbách predstaví Bosniacku spoločnosť a jej neduhy a to všetko pri 100ročnom výročí zabitia Františka Jozefa v Sarajeve, ktoré viedlo k prvej svetovej vojne. 7/10 (28.10.2016)

Tentokrát mě bosenský film neoslovil tak jako jiné filmy. 100. výročí výstřelů v Sarajevu, které znamenaly počátek 1. světové války, je tu konfrontován s nedávnou minulostí této země, která dle podání tvůrců doplácela na soupeření a odvěké nepřátelství mezi Chorvaty a Srby. A vlastně i s tvrdou kapitalistickou přítomností, která nutí zaměstnance hotelů, jemuž reálně hrozí úpadek, vstoupit do stávky kvůli nezaplaceným mzdám. Přitom se chystají velkolepé oslavy za účasti prezidentů několika zemí a dalších vysokých pohlavárů. Tajemný je francouzský politolog, který se ubytuje v hotelu. Jádrem filmu je, myslím, dialog mezi srbským mladíkem a bosenskou žurnalistkou na střeše hotelu, v němž dojde ke střetu názorů na minulost. Dějiny jsou vždy propletencem událostí, v nichž nelze pravdu jednoznačně určit. Přesto přese všechno jsem způsobu zpracování tohoto příběhu nepřišel na chuť. Věčné pobíhání útrobami hotelu, herna pro vybrané hosty, všechno to trochu zavání mafiánstvím - a takové filmy zase nemám až tak rád. (20.10.2018)

O čem to vlastně bylo? To nevím, ale moc pěkně se na to koukalo. (25.11.2022)

Bosniansky artový príspevok, ktorý som hĺtal plnými dúškami. Krásny mix dejových línií, v ktorých na jednej strane prebieha zaujímavá konverzácia týkajúca sa srbsko-bosnianskych historických súvislostí a na strane druhej prebieha na pozadí výročia prvej svetovej vojny druhá dejová linka z bežného života v sarajevskom hoteli. Skutočne zaujímavý náapad a Tanovič teda trafil do čierneho. Malo to samozrejme svoje hluché miesta, ale nemôžem byť nespokojný. Keď už art, tak niečo podobné ako toto. 70 % (10.07.2018)

Veľmi aktuálny a súčasný. Škoda záveru, ktorý mohol byť domyslenejší. (25.10.2016)