Před ranními červánky

Stefan Zweig jako umělec – spisovatel se silným vztahem ke své vlasti vždy hájil tu svou domovinu coby vlastní ostrov. Jenomže přišla doba, kdy domovina zklamala a najednou... „ostrovy už nejsou, nezávislost neexistuje. Ostrov je dávno pod vodou a člověk si musí vybrat určitý směr, kam plavat.“ Po myšlenkové i umělecké stránce určitě velmi silný film se skládá ze série delších ohraničených útržků z pozdního života slavného německého spisovatele napříč cestami a exilovými pobyty v Argentíně, New Yorku a především Brazílii. Zatímco první útržek z argentinského kongresu spisovatelů přibližuje divákům dobu a problémy spojené se vzrůstající nacistickou hrozbou v Německé říši v půlce 30. let, následující útržky oplývají postupně stále více intimním charakterem a nesou se spíše v duchu rodinného dramatu. Každopádně postupně se v nich přede mnou rozehrála velmi pěkná mozaika s náhledem do duše autora-umělece, jehož svedl k depresím a sebevraždě krutý osud rodné země a po uvolněné atmosféře ve znamení několika milých rodinných příhod na mě tak onen závěr osudu hlavní postavy o to hlouběji zapůsobil. Na osobitém účinku přidává i originální kamera filmu, která v nejedné scéně nádherně využívá pestré barvy jihoamerické přírody nebo v prologu + epilogu pak dokáže snímat několik minut celé dění jako jeden dlouhý statický záběr (obzvlášť v závěru, kde do pokoje mrtvých manželů Zweigových nahlížíme během napjaté atmosféry skrze pohybující se zrcadlové dveře, mi připadal tento statický způsob snímání nesmírně působivý). Nicméně ve výsledku mě trochu mrzí, že o Stefanu Zweigovi a o jeho životě (s výjimkou posledních let života) a tvorbě se v tomto životopisném filmu toho divák nemá šanci dovědět skoro nic. Jako pocitově laděný artový film je to velmi pěkné, nicméně pro lepší zorientovanost a účinek si doporučuji nejdříve přečíst např. zdejší biografii Stefana Zweiga. Taky určitě je dobré nejdřív znát něco z jeho tvorby – alespoň Šachovou novelu (klidně i v televizním zpracování) pro lepší ponoření se do onoho silného humanismu, jenž ze Zweigova díla tak působivě dýchá. [80%] (22.09.2021)

Zaujímavý človek v nezaujímavej životopisnej dráme, kde réžia a scenár neposkytla o tomto spisovateľovi temer nič, len pompézne prezentácie a jeho decentne zakončenú životnú púť. Že popísal hodne zaujímavých románov tu nie je o tvorivosti temer žiadna zmienka čo mal mať výrazne hlbší podnet o jeho ducha osobnosti, zmysluplnosti a možno aj vysvetlenia jeho patového konania. Veľmi plochý až nezáživný filmový príbeh, nehodný Stefana Zweiga. (20.05.2019)

Posledné mesiace či pár rokov veľké známeho i neznámeho spisovateľa Stefana Zweiga. Posledné "z vlastnej vôle a s jasnou mysľou". Na film ho treba trocha poznať a určite treba poznať dejinný vývoj, ale keďže ide o druhú svetovú, nie je to nič neznáme. Je zvláštne ako dopadol tento veľký človek, vraj z otupenosti pre chýbajúci domov a žiaľom nad úspechom hitlerovského Nemecka, lenže aj tak to nedáva zmysel. A potom si človek uvedomí, že on aj tak dlhodobo trpel depresívnymi stavmi a k takému koncu by možno viedli čokoľvek. Len jeho ženu ťažko pochopiť. Čin ťažko schváliť, ale viac než film určite pôsobí jeho dielo. Hlavne to posledné, napísané a dopísané pár týždňov pred svojím posledným skutkom. Volá sa Montaigne a svoj osud Zweig v tejto osobnosti spred 400 rokov tak dokonale spája, že je to radosť čítať. Autobiografia jedného aj druhého, spojená v jednom a dávaná do súvislostí historických udalostí 20. a 16. storočia. Ozajstný skvost. (21.02.2024)

Film, který je ambiciózní už samotným výběrem látky, ale též formálním pojetím, klade poměrně vysoké nároky na to, aby divák znal kontext života slavného spisovatele, kterého osobně řadím do svého soukromého panteonu největších literátů dějin. Slavný a zároveň tragický osud Stefana Zweiga, který sám autobiograficky tak dokonale zachytil spolu s dějinným komentářem v knize Svět včerejška, je tu vylíčen již v jeho životním epilogu. Žid, bohatý a veleslavný spisovatel, intelektuál a morální maják své doby, prchá do Jižní Ameriky před barbarstvím, které pohltilo jeho domov a celou Evropu - vykořeněn, vyhnán, okraden. Nesmířen s válkou, avšak zvláštně smířen s fatální tečkou své existence. Snímek jde nad rámec nějaké životopisné televizní inscenace a překvapuje (a lehce fascinuje) svými obrazy a dlouhými bezestřihovými scénami. Zejména pak oceňuji tu první s banketem a tu finální, tragickou. Obě bych označil za téměř geniální. Dlouhé - pro někoho nudící - záběry, kdy se mlčí, nebo naopak sáhodlouze mluví, a to portugalsky, německy, anglicky, francouzsky... to vše přidává na velice zajímavé autenticitě zobrazovaného. Jako kdyby si film vůbec nikde neulehčoval; neulehčuje však ani divákovi. (12.06.2023)

Stefan Zweig byl tehdy nejpřekládanějším rakouským spisovatelem, známým (tehdy se ještě četlo) v celém světě. Především po jeho odchodu z Evropy se od něj také očekávalo jednoznačné stanovisko, výslovné odsouzení nacistického režimu. Film by nám měl přispět k pochopení nejen proč se zdráhal takové prohlášení podat, ale také, proč v nové zemi, o které se tak nadějně vyjadřoval, nedokázal žít. Oba okruhy jsou samozřejmě vzájemně propojeny, Proč dal Zweig svéu poslednímu dílu o Castelliovi a Kalvínovi nad-titulek "Svědomí proti násilí"? - Ať už řešení najdeme či ne, Zweigovy stylově vybroušené a tématicky relevantní povídky přitahují čtenáře dokonce i dnes. - Forma filmu, do které autořii (ženská ruka je zde jako obvykle patrná) nalili svoje ideje a představy mi vyhovovala, film o Stefanu Zweigovi musel být (třeba i virtuálně) natočen, a myslím, že film o něm neřekl tímto poslední slovo... (26.01.2021)