Zahradnictví: Rodinný přítel

Dramaturgie. Nic jiného v tom není. Hřebejk/Jarchovský jsou tak do sebe zahledění a sehraní, že nedokážou od svého díla udělat ani krok a nevidí absurdně zjevné chyby. Film je emocionálně nečitelný, zmatečný, doslovný a přitom nejasný ve svém sdělení. Jde o chyby tak brutálně začátečnické! Čtyřicet minut rozbalování dárků! Jo a je tam pořád tma! Proč je tam pořád tma? (27.04.2017)

Potenciálně silná (byť totálně neoriginální) zápletka utopená v nesmyslně masivní stopáži a hlavně rádoby distingovaným, ve výsledku však jen téměř nevzrušivým stylem vyprávění. Postava Ondřeje Sokola je charakterově čistá jak lilie, Mirek Dušín ve srovnání s ním působí jako zfetovaný sadistický pedofil, masturbující nad obětmi holocaustu. Jako tv film na jeden večer vcelku ok, jako kino záležitost od renomovaných tvůrců je tohle utahané melodrama ale kapku fail. 50 % (09.09.2018)

Takhle silný zážitek jsem skutečně nečekal. Film, který Pelíšky nemohl a ani nechtěl překonat, ale to neznamená, že to není jeden z nejlepších českých filmů posledních let. Scénář neoplývá originalitou ani neokoukaným tématem, ale dokáže překvapit zpracováním postav a lidskostí dialogů. Takhle si pohrávat s trýzní a komickými vsuvkami není snadné, ale Hřebejk to opět dokázal. Začátek trilogie, který funguje i jako samostatný film, kterému jsem od začátku příliš nevěřil, avšak tvůrci v čele s Jarchovským mi dokázali vytřít zrak. Nejedná se o pouhopouhý kalkul na diváky, ale o plnohodnotné drama, které rozhodně stojí za vidění. 8.5/10 (Viděno 20.4. na předpremiéře s delegací v plzeňském Cinestaru) (26.04.2017)

(2x) Hodně dlouho jsem přemýšlela, jak si Rodinného přítele užiju. Minula jsem předpremiéru na Finále, minula jsem i autogramiádu knižní trilogie v Praze, říkala jsem si tedy, že nemá smysl nic uspěchat. Na poslední filmy s Geislerkou jsem se víc soustředila, protože pauza mezi Pohádkářem a Polednicí byla zkrátka příliš dlouhá (celých 16 měsíců!), naštěstí Anthropoid a Pohádky pro Emu přišly v rychlém sledu za sebou. A se Zahradnictvím budeme trávit celý rok, to je jisté. V nečekanou chvíli nicméně přišla pozvánka do Lucerny a bylo rozhodnuto. V žádném jiném kině totiž Rodinný přítel tak nevynikne. Melancholické válečné melodrama přináší jakoby sled povědomých scén, avšak to jen proto, že kolektivní paměť si uchovává podobné rodinné příběhy v každém z nás. Nádherná rezervovaná romance náleží Geislerce, která herecky velmi převyšuje svého partnera Sokola (zkušenosti obou jsou nesrovnatelné a současný zájem o Sokola je stejně pomíjivý, jaký byl kdysi o Strnada, když Kinorevue řešila nikoli jeho herectví, ale zda mu více sedí knír či hladce oholená tvář). Je radostí sledovat Aňu v dalším válečném příběhu, který jí přinesl hrdinku elegantně prožívající celou řadu emocionálních otřesů. Nikoli nezáměrně již trailer upomínal výběrem hudby na Želary, v nichž Aňa poprvé dozrála. Z dalších hereckých kreací bych pominula tradičně slabé a stále se opakující výkony Míčové a Melíškové, naštěstí vyrovnané intuitivními miniaturami Krobotové a Remundové. Dětské role jsou samozřejmě roztomilé. Nicméně v celkovém hodnocení jsem reservovaná, protože očekávám, že celá rodinná freska se propojí s Pelíšky až na konci roku po dvou dalších premiérách a já zatím vím jen tolik, že se těším. ___ A skutečně, po opakovaném shlédnutí a po doplnění Dezertérem jsem s konceptem Zahradnictví velmi spokojená. Neb ono i to žánrové rozlišení má smysl - protektorát je vyprávěn jako melodrama (Hřebejk si je velice dobře vědom nostalgické hodnoty, stejně jako tehdejší kvalitní kinematografii ve stylu J. A. Holmana), poúnorový přelom jako mrazivé drama (komentáře netřeba) a tání bude komedie (předpokládám, že pak teprve se linka protne s náladou Pelíšků). A takové to zkrátka bylo čili zrcadlit žánrem tep dějin, to mohu jedině vítat. A také vítám. (10.05.2017)

Vlastně mě jenom zajímalo, jak se s, podle všeho nevděčnými, rolemi ve "velkolepé" trilogii Zahradnictví popasovalo několikero českých herců, které mám docela rád (hlavně tedy první dva ve výčtu obsazení). Po shlédnutí to ve mně nenechalo takřka žádné extra pocity a vlastně jsem rád, že jsem si na vlastní kůži ověřil, jak už nyní dokáže být duo Hřebejk/Jarchovský naprosto sterilní ukázka úpadku české kinematografie, tedy z pohledu toho, že už se jejich filmům vyhnu, ne že bych kvůli tomu měl nějakou škodolibou radost. Silně přemýšlím, že vynechám dvojku a kouknu jenom na Nápadníka, jelikož mám fakt rád Annu Fialovou a ušetřím si tak dvě hodiny, které mohu zaplnit něčím příjemnějším, nejlépe jiným filmem. (17.11.2017)