Happy End

Taxom si dlho myslel, ze poslednym filmom Trintignanta /Muz a Zena, I Sovversivi 1962/ bude to svinstvo pre filmove teoretiky Laska 2012. Ale ne, ne Michael haneke /Funny Games 1997/ sa pochlapil a natocil vybornu spolocensku konzervacku z rodiny, ktora patri do vyssich spolocenskych vrstiev EU. vyjde najavo aj jedno tajomstvo - a ja som tusil ze daco visi vo vzduchu. 80 % (06.10.2020)

zpracováním typický Haneke s jeho specifickým vedením kamery i specifickou metodou distribuce narativních informací a přitom, i když mi žádný obraz nescházel a i když jsem žádnou narativní indicii nepostrádal, nemohl jsem se krátce po zhlédnutí ubránit pocitu, že tu něco velkého a nesmírně důležitého chybělo. a odpověď, která mi došla záhy, vlastně zaznívá v titulu autorova předchozího filmu, s nímž navíc Happy End zjevně sdílí společný fikční svět, tedy "láska". ta tu chyběla. naprostá absence snad ještě nikdy nebyla tak výmluvná jako zde. Happy End je naditý vyznáními citů a projevy náklonnosti a přitom ani jediný v sobě nemá stopu upřímnosti. hluboce smysluplný film ve své zdánlivé bezobsažnosti, stejně jako při absenci nediegetické hudby se ticho stává přímo ohlušujícím. (27.02.2018)

Hezky natočené a solidně zahrané nic. Proklamovaná sebestřednost a neurotičnost se omezila jen na filmového syna Isabelly Huppert a náznaky trpkého humoru či satirických prvků jsem nevypozoroval vůbec. Je tu jen bohatá rodina, která z mého pohledu řeší jen marginální věci. Neprospívá ani mdlé tempo, které místy nudí. Nejzajímavějšími postavami jsou tak holčička, které dělá problém zapadnout do nového prostředí a senilní nestor rodiny, kterého už to na světě nebaví. Ale oni sami to utáhnout nemohli ani náhodou. Zklamání. 50% (16.06.2018)

Je obdivuhodné, jaký trendový způsob filmového vyprávění Michael Haneke ve svém požehnaném věku zvolil, aby dosáhl kýženého výsledku. I díky tomu se mu povedlo natočit snímek vypovídající hodně o stavu moderní společnosti, která se pomaloučku polehoučku rozkládá. Jestli má být rodina základem státu, tak si přiznejme, že ten rozklad se za současné situace zdá v mnoha ohledech neodvratný. Hanekeho zžíravě cynický pohled na svět dosahuje maximální intenzity v samotném závěru a to nejen v souvislosti s názvem filmu. (80%) (30.05.2021)

Michael Haneke je zpět, ve svém záběru pořád stejný, byť přeci jen již smířlivější a bez cíle více šokovat. V ironicky nazvaném Happy Endu shrnul řadu témat i formálních postupů z mnoha svých dřívějších filmů a zároveň se mu za mě povedlo natočit víc než kompilát. Nové i zajímavě navazující v tradici Hanekeho experimentů typu 71 fragmentů... jsou záběry točené mobilem na výšku jednou z postav, které mě často bavily svou výstižností (včetně titulků evokující statusy na sociálních sítích) a občas i černým humorem; dlouhé záběry chatu na PC obrazovce zas mj. podtrhly dojem citové vyprahlosti ve vybraných vztazích. Haneke mě totálně přikoval k dění, v němž rozehrává souvislou mozaiku vztahů a příhod jedné velké rodiny, přiměl mě plně k tomu, abych se zajímal o každou postavu a její osud, abych si nalezl ke každé z nich jistý vztah a přes různý stupeň (ne)sympatie či (ne)souhlasu s mnoha z nich aspoň ve vybraném okamžiku soucitit. Vůbec jsem neměl pocit, že by tu šlo o nějaký Hanekeho sešup, naopak mě dostalo, jak dokáže pevně udržet a vyvíjet film s tolika postavami a tématy, jak pracuje s dlouhými záběry, aniž by působily dlouze, a kolik uzemňujících scén do filmu vtěsnal, ať už šlo o silné dialogy nebo třeba jen vybrané statické záběry, jako když sledování dědy s vozíčkem na silnici a jeho (divákem neslyšeného) rozhovoru s partičkou Arabů je neustále rušeno přechodem spousty aut. Jako snad nejsilnější vnímám celý rozhovor mezi vnučkou a dědečkem. Uvnitř (v restauraci) bolavě, venku (u moře) zase až groteskně cynický závěr mě vlastně nemusel překvapit, ale stalo se... a to jsem si ještě říkal, že snad poprvé vidím Isabelle Huppert v pozdním věku hrát sympatickou(?) postavu. :o) No.. inu, opravdu „sympatický“ happy end, jen co je pravda... [90%] (17.01.2024)