Blikající světla

nielen japonci a island maju vela spolocne, ako si to pri nezodnom popijani brendevinu vysvetlili 2 hlavne postavy fridrikssonovho filmu cold fever, ale vobec cela severska skandinavia. spriaznenost s prirodou, zadumcivost, moralnu flexibilnost, a hlavne nekonecnu melancholiu. a aj ked v nasej distribucii nie je vela severskych ani japonskych filmov, aj z tych par sa da vidiet velka podobost. pohodovost, pomalost, premyslenost, ci uz ide o kuchynske pribehy alebo o guy ritchieovsky zapletenu a smiesnu gagsterku ako su blikajuce svetla. ale aj tu, v zapletenosti a smiesnosti sa najde cas na premylsanie nad zmyslom zivota. preco nie, v gangsterke je na to najviac prilezistosti, najviac sa tam predsa zabija. :) mily film. (25.01.2006)

Někdy je prostě potřeba se zastavit a rozhlédnout se. A přesně tohle Torkild ( a nejenom on) tak potřeboval, protože svého dosavadního života má už po krk „Je mi čtyřicet. I o svých narozeninách střílím po lidech. A dostanu jako dárek AK-44.“ Připomenout si svá traumata z mládí taky neškodí a potom vlastně ani nevadí, že příčinou zastávky je porucha auta, které kleklo v tu nejnevhodnější chvíli, kdesi na lesní cestě. A protože prchat pěšky s miliony z krádeže na zakázku a navíc s postřeleným kamarádem dost dobře nejde, může se stát, že zastavení se změní v zakotvení. Žánr si netroufnu kategoricky zařadit a přestože s touhle partou bych nešla krást ani švestky u silnice, bylo mi s nimi moc fajn. (03.04.2006)

Když se čtyřce přátel ocitne v rukou kufr plný peněz, kašlou na nekompromisní mafiány a vydávají se do Barcelony. Protože to tak vyšlo. A navíc kromě jednoho z nich (kdy jeho natvrdlá přítelkyně v závěru prostě hubu nezavře) je tady nic nedrží. Jenže plány jsou jedna věc a hořící auto i postřelený kamarád druhá. Zůstanou tak uprostřed lesů ve staré ruině, která kdysi bývala restaurací. A budou mít čas nad lecčím přemýšlet. Pomůže jim hravý scénář, který uhnětal čtveřici chlapíků, kteří balancují na pomezí surových sociopatů a obyčejných kluků, kteří prostě v životě (a v dětství, do kterého se vypointovaně vrátíme) zatím neměli moc štěstí. Jejich kroky divák začne tak nějak chápat a užívat si další minuty. Ostatně Anderse Thomase Jensena známe jako tvůrce jízlivých fláků, ve kterých se opakovaně setkává s (jeho i mými) oblíbenci Mikkelsenem a Kaasem – a rovněž scénáristu tíživých dramat režisérky Susanne Bier. I tentokrát se pohybuje v cynické rovině a s opravdu černým humorem. Přesto za mě lehce slabší „Dánové“. (30.03.2021)

Zdráhal bych se film označit za komedii, humorných scén tu zase tolik není (ačkoli rázné ukončení akce vyfukování vajec mě pobavilo hodně). Film je vyprávěn v poklidném tempu, občas trochu zarazí docela drsnější scény. Asi nejzajímavější a nejpůsobivější byly nakonec vzpomínky na dětská léta hlavních hrdinů. (04.08.2003)

Já nevím, mně ten film příjde takový nevyrovnaný, protože se pohybuje mezi několika žánry, přičemž se nemůže rozhodnout, kterým vlastně je. Co se týče humoru; jak zde někteří píší, taky mi to vzdáleně připomínalo tarantinovský styl a ten šel bohužel několikrát úplně mimo mě (but on the other hand, několik cynických scén, hlášek k zasmání jsem si zde našel, hlavně prostřihy do mládí hlavních hrdinů se mi líbily). Konec byl tak nějak předvídatelný, ale alespoň během filmu se zde pár zvratů objevilo. No, za fakt, že jsem se u Blikajících světel nenudil a párkrát se od srdce zasmál, tak to budou lepší 3*. (28.03.2010)