Můj strýček

Ubíjející řetězec zoufale nevtipných gagů.. (01.06.2019)

Tatiho filmy jsou tak lidské a hezké, že jsou pro mě skoro nekoukatelné. Ne, to jsem trochu přehnal. Pravdou je, že Tati točil filmy, ve kterých čas plyne pomalu, nic moc se neděje, žádné velké příběhy ani pointy, vyzvihuje pohodu, klid... A s tím já jako představitel mladé akční generace úplně až tak moc nesouhlasím. Ve filmech mám rád velké příběhy, velké emoce, věci, co v normálním životě nemůžu zažít. A když už se dívám na komedii, chci se aspoň smát, což se mi u tohoto filmu moc nedařilo, narozdíl od Poštovského panáčka nebo Prázdnin pana Hulota. Film rozhodně není špatný, mnoho scén mě zaujalo (například ta fontána jako vrchol snobismu, protože se pouští jen když přijdou důležití hosté), ale dvě hodiny na to koukat nemusím. (17.06.2008)

Tvorba J. Tatiho, jednoho z předních francouzských filmařů, je jedním z mých velkých restů - donedávna jsem totiž neviděl žádný z jeho filmů (a rozhodně mě neomlouvá ani to, že toho zas tolik nenatočil), "Můj strýček" byl mou premiérou. Co si o Tatim myslím (tj. rozšíří či nerozšíří panteon mých oblíbených tvůrců?), na to se zkuste zeptat, až se seznámím s "Prázdniny pana Hulota" a "Playtime" (minimálně tyhle filmy bych moc rád viděl; tedy už teď mohu říci, že mě Tati neotrávil, to však lze vyčíst i z mého hodnocení), nyní několik málo vět k "Mému strýčku". ___ Takže, "Můj strýček" je vskutku osobitým, tedy pozoruhodným dílem. Nejvíc mě na něm překvapilo, jak málo v něm záleží na ději/příběhu (nedá se mluvit ani o expozici, ani o peripetii, ani o rozuzlení - tedy klasických nástrojích páně Aristotela) či na postavách (jejich motivacích, vývoji, tajemstvích), tohle je tu zřetelně umenšeno. Umenšeno oproti čemu? Umenšeno oproti roli hudby (všimněte si, kdy a kde (ne)zní hudba), architektury a "krajinomalby". Ano, i dům a předměstí mohou (mají co) vyprávět, stačí se jen zaposlouchat. ___ Sentimenty starého světa na mě obyčejně neplatí, ke konzervatismu a tradicionalismu (ať už se tím myslí cokoliv) mám asi stejně blízko jako Milton Friedman k socialismu (googlujte), ale vůbec by mně nevadilo dožít tam, kde je Hulot "kůrkou chleba živ". To je snad poprvé, kdy dávám staršímu přednost před mladším. Což je zřejmě dobře, filmy, zvlášť ty nejlepší, tu jsou přeci od toho, aby rozbourávaly naše zažitá schémata a aby nám ukazovaly, v kolika věcech se můžeme mýlit. 75% (22.05.2020)

Je to poněkud dlouhý film, má i hluchá místa, ale nepochybně má své zvláštní kouzlo, kterým si dokáže diváka i přes své velmi pomalé tempo podmanit. (11.01.2010)

Panu Hulotovi zrejme doslo huleni, protoze vsechen svuj vtip nechal na prazdninach v primorskem letovisku. Mon Oncle byla skutecne nuda k uzoufani. Minimalni zabava, neskutecne otravna hudba, stupidni scenar o nicem, nevyrazny Jacques Tati. Nejake ty hvezdy zachrany davam za spravne futuristicky baracek a zahradu, ve kterem se take odehravaly ty jedine vtipne momenty filmu. Po mnohem lepsich prazdninach pana Hulota tezke zklamani. 4/10 (03.06.2010)

Kouzelná záležitost...už ty úvodní titulky nebo scény s rybím vodotryskem. Některé momenty byly na můj vkus natahované přespříliš, vzhledem k celkové výjimečnosti Tatiho filmů je to ale jen drobná vada na kráse. (29.03.2011)

Veľmi príjemná komédia, v ktorej ťažko jednoznačne vyhlásiť, čo je na nej až také úžasné. Pripomína niečo ako francúzsky Amarcord, i keď odlišnosti medzi francúzskym (blboviny) a talianskym (pudový humor) sú evidentné. Najviac ťaží z formálnych spôsobov etikety a fyzikálnych odklonov, kedy sa naplno oná vynaliezavosť prejaví. Kamera operuje miestami v neskutočných uhloch (poetika) a potom sú tu pasáže v doprovode hravého klavíra, kedy je statická a to farbisté okolie krásne a plne nasníma. Tati je šikovný zabávač, vie ako divákovi sprostredkovať absurdity bez slov; teda, že nie sú vôbec potrebné a spĺňajú len akýsi terciárny účel. Hulot (postava) ako brat zámožnej sestry sa evidentne nehodí k jej smotánke a vo vtedajšej vile pre vyvolených sa správa ako prostučké dieťatko po odobratí svojej obľúbenej hračky. (31.08.2015)

Všechno je někdy poprvé, a tak jsem se poprvé setkal s tvorbou Jacquese Tatiho. Musím říct, že jsem čekal zajímavý film, který jsem rozhodně dostal. Pokud má člověk rád humor groteskní, který jde místy do absurdna, potom je tohle přesně film pro vás. Pan Hulot v podání samotného tvůrce, který je mnohými považován za génia, je postavou, kterou je možné považovat za hlavní, stejně jako za vedlejší. Prolíná se celým filmem a vy si nebudete jistí, jestli je katalyzátorem událostí nebo jejich přímou příčinou. Neskutečná postava, kterou si buď zamilujete, nebo vám přijde naprosto zbytečná. Nutno říct, že jako režisér a scénárista je Tati o nic méně zajímavý než jeho postava. Vizuální stránka s jednotlivými nápady je prostě dokonalá a rozhodně tím nejlepším je dům, v kterém žije rodina, kolem níž se příběh především točí. Neskutečně moderní, rádoby funkční domácnost, je ve skutečnosti jen na efekt a naprosto nepraktická, má ukázat, že se jedná o rodinu, která "na to má". Nefunguje správně, komunikace mezi nimi je téměř zbytečná, nic neřeší, až když přichází pan Hulot, začíná se něco dít, něco měnit. Sám je ve skutečnosti kritikou zbytečnosti, společnosti, která si hraje na něco, čím ve skutečnosti není. "Můj strýček" není film, u kterého se budete popadat za břicho, o to nejde, jde spíš o to, jestli vás dokáže přijmout do svého světa a trochu kriticky vás nechat nahlédnout na sebe sama. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/10/klip-muj-strycek-6-bullets-kdyz-se.html (28.02.2013)

Pokud si zvyknete na Tatiho pomalý styl vyprávění, budete odměněni neuvěřitelnou podívanou. Do detailů vycizelované obrazy, naprosto dokonalé dekorace a exteriéry, které přesně podtrhují vyznění filmu. Takhle snoubit scénografii s hudbou a myšlenkou umí jen Tati. A to nás ještě čeká Playtime...prvotřídní satira na snobismus, konzum a lidské maloměšťáctví! (10.06.2008)

Super dlouha vec, u ktere jsem bohuzel ve 3/4 usnul - ale bez chyby!! (14.06.2005)

Dvě hvězdičky pouze za atmosféru filmu. Jinak je to hrozná nuda. Satira na život zbohatlíků je sice zjevná, ale když se člověk vůbec nezasměje, tak je něco špatně. (23.08.2008)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)

ocenenia : Oscar 1959 - Najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1958 - Špeciálna cena poroty (31.01.2012)

další příjemná "groteska" od Tatiho. Zůstává stále u svého oblíbeného tématu - kontrastu mezi starým a novým světem, který je určitě stále aktuální. Moderní ukazuje jako zautomatizovaný, hlučný a sterilní. Starý zase pestrý, neuspořádaný, ale radostný. A díky tomu je konfliktů, a tím pádem zábavných situací stále dost. V ději nikam nespěchá, tak je to uklidňující a přijemné pokoukání plné francouzské nálady. 4 hvězdičky si rozhodně zaslouží. (16.01.2012)

Jako jó a nebo né. Na jednu stranu neuvěřitelně propracované, nápadité, zábavné. Na druhou stranu monotónní, dlouhé. Sdílím nadšení pro Jacquese Tatiho, nikoli však po celou stopáž. (24.05.2011)

Moc příjemný film, který kritizuje modernizaci a lidí jí posedlí. Hlavní hrdina pan Hulot ovšem modernizaci nerozumí, z čehož vzniká spousta groteskních (a opravdu vtipných) situací, za což jsem rád, protože tenhle film by se dal natočit i jinak -.a to depresivně. Naštěstí to je hlavně komedie, působící poněkud netypicky kvůli tomu, že připomíná (a sám bych řekl, že je jím i poctou) němé filmy. A nejen humorem, i perfektně zvolenou hudbou. Některé části působí opravdu kouzelně, třeba dům pana Hulota, celá ta scéna s vodotryskem a mě osobně fascinovaly už jenom úvodní titulky. A i přes to, že se mi ten film líbil, nějak mi v něm chybělo něco, díky čemu bych mu dal těch 5*. Vidím to tak na silné 4*. (06.10.2019)

Film, který je ve své zábavně výpovědní hodnotě doveden až na samý vrchol dokonalosti. Rozpor mezi starým a moderním, mezi romantikou a technikou, mezi lidskostí a odcizením, mezi nostalgií a nezadržitelně neúprosným vývojem, mezi žitím a přežíváním, mezi radostnou nadějí a smutným během událostí. Pan Hulot (skvělý Jacques Tati), muž starého a lidského světa, je konfrontován s životem moderního přepychu a vymožeností, kde už nezbývá čas na vychutnávání si života, byť třeba jen v malých douškách. Z života se stává jeho karikatura, kde jde především o předvádění svého luxusního stylu života ostatním. Přirozené a srdečné lidské vztahy se přeměňují v úslužnost a předstírané přátelství v zájmu uchování a rozvíjení si svých dobře placených pracovních míst. Touha po "lepším" životě dostává přednost před skutečným životem. Práce pro život je vystřídána životem pro práci. Technické vymoženosti sice mají a mohou vylepšit životní úroveň, ale ne vždy tomu tak je. Ne vždy život v luxusu přináší i životní štěstí, ne vždy honba za lepším zítřkem opravdu přinese lepší zítřek. Stává se, že jde jen o iluzi a klamavý pocit, který nepřináší naplnění, a přirozeně při té cestě odstraňuje stále větší míru lidskosti. Je to přirozený vývoj v konzumní kapitalistické společnosti, která obvykle nabízí pouze iluzi a zdání, ale nenabízí skutečné hodnoty a více lidskosti. Nabízí něco, co většinou lidi více rozděluje, odcizuje, znásilňuje, dělá je agresívnějšími. V honbě za přeludy bez duše. Z dalších rolí: Hulotův švagr Charles Arpel (Jean-Pierre Zola), ředitel významného průmyslového podniku, který nalézá svou lidskou duši, jeho manželka a Hulotova sestra (Adrienne Servantie), pyšnící se modernizovaným bydlením, Arpelův poslušný podřízený pan Pichard (Lucien Frégis) a jeho manželka (Adelaide Danieli), Betty (Betty Schneider), dospívající dcera Hulotova domácího, hospodyně Arpelových Georgette (Yvonne Arnaud), bojící se elektrických novinek, Hulotův synovec Gerard (Alain Bécourt) zažívající se strýčkem skutečná dětská romantická dobrodružství, či osamělá slečna Fevrier (Denise Péronne). Je to příjemný a laskavý film, který jedinečnou Tatiho satirickou zábavnou formou podává obraz stavu vývoje společnosti a vyjádření znepokojenosti z tohoto vývoje. (15.01.2013)

To, že Mr. Bean je pouze nápodoba někoho jiného, mi vyrazilo dech. O Jacquesovi Tatim jsem do Strýčka neslyšel a proto pro mě byl vážně šok vidět spoustu fórů z legendárního britského seriálu tady. Scénářem to sice bylo dost chudé, ale filozoficky a humorně naštěstí na takové úrovni, že jsem se až tolik nenudil. 70% (04.02.2017)

Jelikož jsem ve svém mladém věku vesměs filmově nevzdělaný, nebojím se tedy přiznat, že jakýmsi synonymem francouzského humoru byl pro mě Louis de Funés. Stále jím samozřejmě je, ale po Mon oncle už ten náhled nebude takto jednostranný. Jestli jsem v komentáři k Truffautovým 400 ranám psal, že na francouzském filmu mám nejradši příjemnost a pohlazení po duši, zde jsem si ho užil dosytosti. Bylo to samozřejmě díky postavě pana Hulota. Jeho komika je, jak zde správně píšete, postavená na tom, že je jako puritán konfrontován s moderní dobou (zde musím na okraj zmínit i moje překvapení, že takovým tématem se Tati zabýval již koncem padesátých let). Ale všímal jsem si také i nehumorných scén, kdy chce udělat nějaký dobrý skutek, ale přesto je nějak klepnut přes prsty (např. scéna u zelináře v úvodu filmu). Gagy jsou tak vypilované, že se dle mě příběh ztrácí, nicméně podtext a hlavně ten laskavá satira tento deficit smazávají. Když už jsem u toho laskavé satiry, až do dnešního dne jsem vlastně nebyl schopen definovat toto slovní spojení. Tento film ale mi tu definici vysvětlil. Zaujala mě po nějakém čase ústřední melodie filmu - určitě znáte ten pocit, kdy sice skladbu slyšíte poprvé, ale máte ji rádi, jako by jste ji znali aspoň dvacet let. Rozhodně zasloužený Oscar a Zlatá palma, já zase uděluji zasloužených pět hvězd. (22.04.2009)

Vyborne vyobrazeny rozdil mezi dvema sourozenci, vyhnany do maximalni absurdity. Monotonne znejici hudba, ktera vzdy doprovazi deni ve stare ctvrti kupodivu nenudi. Naopak ponekud depresivne pusobi zahrada Hulotovy dcery, v cele se zraloci fontanou, kterou jsem mel chut rozkopat. Film misty dost nudi, ale jako kritika spolecnosti funguje krasne. Vyborna je zahradni party a sousedka sekajici travu na sve zahradce:-). (08.09.2013)