Playtime
Play Time
Playtime
Režie:
Jacques TatiScénář:
Jacques TatiHudba:
Francis LemarqueHrají:
Jacques Tati, Barbara Dennek, Rita Maiden, Yves Barsacq, Reinhard Kolldehoff, Billy Kearns, Alice Field, Laure Paillette, Gilbert Reeb, Michel Francini (více)Obsahy(1)
Pan Hulot se ocitne v modernistické části velkoměsta, uprostřed chladné architektury ze skla a chromované oceli. Ztratí se v labyrintu neosobních úřadů sídlících v těchto palácích a poté je stržen invazí amerických turistek, hekticky objíždějících evropské metropole. Film natáčený v kulisách nákladně vybudovaného městečka "Tativille" u Paříže (modely 1 : 5) předznamenal pozdější architektonický experiment - pařížskou čtvrť La Défense. Každý záběr je výsledkem dokonalé choreografie pohybů, gest a manýr, zachycuje i drobné reakce postav v odlidštěném prostředí mrakodrapů. Obrazy jsou doprovázeny kakofonií zvuků a jen zlomky dialogů. Tatiho tabló obsahuje nepřeberné množství komických detailů, které při jednom zhlédnutí nelze všechny postihnout. Ve své době nedoceněné arcidílo - komediální vize na pomezí halucinace a abstrakce - je dnes považováno za nejvýznamnější vizuální inovaci ve filmu 60. let. Film původně natočený na 70 mm byl později rekonstruován a převeden na 35 mm. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (124)
ocenenia : MFF Moskva 1969 - Strieborná cena ◘◘◘◘ Je zaujímavé sledovať vývoj Tatiho filmov od "Poštového panáčka" až po "Playtime"... V prvom sa zlovestné chmúry budúcich technologických a spoločenských zmien iba objavujú ako "chýry" z kina, kde sú ľudia na malej francúzskej dedinke (a obzvlášť chudák poštárik) konfrontovaní s pokrokom a rýchlosťou z Ameriky.... vo filmoch "Prázdniny pana Hulota" a najmä "Môj strýko" už je zretelná hranica medzi moderným a klasickým životným štýlom, svetom, ľuďmi, ktorú však Tati ešte stále môže prekračovať, a zo šedého moderného sterilného sveta sa môže cez "ošarpaný múrik" (vynikajúca metafora-záber z filmu "Môj strýko") vrátiť späť do svojho milovaného, starosvetského útočiska, kde si ľudia ešte majú čo povedať a dokážu sa z duše pobaviť.... až nakoniec prichádza "Playtime", jedna megadokonalá mise-en-scéne, kde už je Tati vyslaný na priam osvietenskú misiu do pretechnizovaného, pravoúhleho sveta plného skla, kovu, betónu a uhladených ľudí, kde sa všetko historické už iba odráža od vytrín a vytráží (Eiffelovka, Sacre-Coeur, Víťazný oblúk), aby svojou naivitou a úprimnosťou modernosť nielen vysmial (scéna v modernej firme, scéna v byte-výklade kamaráta z vojny), ale aby zároveň ukázal, že to čo dodáva všetkému dušu a teplo, nie je z betónu, skla, mramoru, ale vychádza to priamo z ľudí .... pre pochopenie tohto filmu je asi najdôležitejšia scéna v nóbl reštaurácii, kde zo suchopárneho usporiadaného večierku "kvázi-pánov" a "kvázi-dám" sa Tatimu doslova anarchistickým kúzlom podarí vyvolať jednu veľkú "taškařici"-frašku, ktorou sa nám snaží ukázať, že ani v moderných časoch nie je dôvod hádzať flintu do žita, a že stačí trošku ľudského tepla, a roztavia sa aj tie "najneotrasiteľnejšie" múry technokratického sveta v krorom je všetko naplánované.... len netreba kúzlu modernosti až tak podľahnúť a zachovať si vždy nadhľad a schopnosť údivu nad absurditami dnešnej doby.... Nie, Tati svojim celoživotným dielom nevytvoril konflikt medzi "starým dobrým" svetom bohémskeho Francúzska, a Amerikou ako symbolom rýchlosti, nekontrolovateľného pokroku a človeka zožierajúcej efektivity, ale vytvoril svet, cez ktorý nám chcel iba ukázať, ako veľmi dôležité je vždy a vo všetkom poznať mieru, nenechať sa slepo unášať zhonom, stresom, pachtením sa za všetkým tým, čo sa prezentuje ako "nevyhnutné pre život", "kvalitnejšie", "pohodlnejšie", "efektívnejšie" ... modernejšie..... Tati, toť návod na to, ako ostať aj v súčasnom rýchlo sa meniacom svete normálnym človekom s nadhľadom a srdcom. ()
taková moderní zajímavá pomalejší groteska. Chvilku mi trvalo než jsem se do toho dostal, ale líbilo se mi to a určitě se na to podívám ještě někdy podrobněji. Hodně nápadité a příjemné. 4 hvězdičky si určitě ode mne zaslouží. ()
I tady je vidět, že Tati ví, co chce říct, jak to chce říct a že se snaží mít každou scénu opravdu promyšlenou. A ano, i když se to celé točí okolo stejných myšlenek o šedi, odcizenosti a vyprázdněnosti přetechnizované společnosti, tak mě mile potěšilo, že se to samé vždycky snaží podat vždy aspoň trochu jinak a dodat tomu něco málo navíc. Jenže i přesto, že některé gagy fungují celkem dobře, to celé není promyšlené natolik, aby to obhájilo svoji dvouhodinovou stopáž a fakt, že je to absolutně, ale fakt absolutně bez děje a že ne vše je promyšlené natolik, aby z toho bylo něco silnějšího. U Mého strýčka měl tohle všechno Tati vyřešené, nějaký děj tam byl, větší propracovanost taktéž a prostě to fungovalo, jenže tohle mě bavilo pouze celou první polovinu, která se jakž takž držela na stejné úrovni, ale zbytek filmu je ve všem výrazně slabší a celá ta až nekonečná část s párty mi přišla hlavně strašně nudná a dost málo říkající, na to, kolik času zabere. To byla i chvíle, kdy jsem doufal, že už to brzy skončí a nebo že aspoň brzy skončí ten večírek, což se taky naštěstí stalo, ale posledních 10 minut mi dojmy moc nezlepšilo. Celkově v tom pořád je dost z toho, co na Tatim mám rád, ale zatímco Mého strýčka bych neměl problém si pustit znova a doteď si z něj pamatuji dost skvělých scén, Playtime bych znova nedal určitě a myslím si, že povedených scén si z něj budu pamatovat výrazně méně. Možná jen to úvodní Hulotovo bloudění přetechnizovanou budovou a způsob, jakým ryje Tati do Američanů, protože na to jde kreativněji a chytřeji, než jeho "nástupce" Chomet, který se v tomhle parodování upnul jen na jednu jedinou věc. 3* ()
Další ze skvostů typické tatiovské satiry společnosti a jejího způsobu života. S jejím moderním způsobem života. Neosobním, chaotickým, spotřebitelským, technologickým, megalomansky rozmáchlým, uniformním, uspěchaným, šablonovitým, svíravým, nařizujícím, přikazujícím, unifikovaným, svázaným, přehlížejícím, zrychleným. Moderní způsob života je zde rozebírán ve svých maličkostech, stereotypech, zvyklostech, běžnostech, obřadních vzýváních moderních trendů, technologií a zrychleného přijímání životních epizod a situací. Pozorovatelem a průvodcem tohoto bizarního moderního způsobu života je staromódní pan Hulot (vynikající Jacques Tati), který je jedním z mála představitelů a zastánců tradičních hodnot a některé novodobé aspekty dovádí až do úsměvných absurdit všech možných zapeklitostí novodobého životního stylu. Do své pozornosti zabírá veškeré aspekty života se způsobem života, bydlení, práce, zábavy a užívání, či využívání veškerých vymožeností a nabídek. Ze svých pečlivě komponovaných záběrů a obrazů, pohybů, zvuků a světel vytváří zajímavou symfonii pohledu na svět umělcovým okem se špetkou romantické melancholie a sarkasmu. Starý svět a způsob života je pryč a dotýkáme se ho pouze v náznacích a letmých dotycích. Pokrok, vymoženosti a spotřební způsob života, který nás nutí uchvacovat jeden zážitek za druhým, jednu věc za druhou, či jednu informaci za druhou, vždycky budou odebírat kousky životnosti z obyčejné lidské slušnosti. A naopak přidávat více odcizování, více sobeckosti, více agrese, více povrchnosti, více nesmyslnosti, více nekomunikativnosti, více hamižnosti, více hrubosti, více zbytečnosti, více svázanosti, více unifikovanosti, více pozlátka. A ubírá života. Z dalších rolí: mladá americká turistka (Barbara Dennek) ve víru moderního velkoměsta, pan Schultz (Billy Kearns), německý představovatel na výstavě, jeho společnice (Rita Maiden), Hulotův starý přítel (Yves Barsacq), ředitel ne zcela dodělaného hotelu (André Fouché), pan Giffard (Georges Montant) a jeho žena (Erika Dentzler), rozladěný architekt (Georges Faye), pan Lacs (John Abbey) a jeho sekretářka (Valérie Camille), hlavní číšník hotelové restaurace (Michel Francini), či vrátný hotelu (Léon Doyen). Zábavná a lehká satira společnosti, moderního vývoje a způsobu života, který nás celkově tak odcizuje a znelidšťuje. ()
Tohle chce asi vidět víckrát, aby člověk postřehl všechny ty nápady. ()
Geniální, ale tisíc propracovaných subtilnich komických etud v dokonalé kompozici nedává dohromady jeden celovečerní film. ()
Jeden z najúžasnejších filmov aké kedy vznikli. ()
Zachraň se kdo můžeš! Před tímto "skvostem" s pro mě neuvěřitelnými 76% hodnocení uživatelů! Vůbec nechápu jak se tohle někomu může líbit, když zde nalezneme pouze chlápka věčně čekajícího v čekárnách s prapodivnými křesly a stejně se nedočká, chodí do restaurací, kde nic nefunguje jak má a to má být jako vtipný? Opravdu neni a ještě ty dialogy o ničem....hrůza! ()
Tati bez nápadu. Kulisy mě nezajímají, kulisu má všechno, dokonce i psí bouda. Ale Tatiho z let 40. a 50. vidím tady hrát asi tak na 20 % ()
Vynikající film, na který se kouká lehce, ale ohromení příjde až s dalším viděním. Přes veškerou genialitu záběrů je pro mě Playtime film, který jsem musel rozkouskovat do tří večerů jenžto sem začal usínat. Ale jsem rád že jsem ho viděl. ()
Ne tak vtipné jako předchozí filmy, spíše zamyšlení nad existencí člověka v prostoru moderního města. Některé gagy jsou docela nenápadné. ()
Groteska pro snoby. Musím uznat, že jsem byl fascinován "tím" co jsem viděl, protože Playtime je rozhodně unikátním autorským filmem, který má více než právoplatné místo ve filmových historických análech. Bavil jsem se? U více než dvouhodinové Criterion verze asi nakonec ne, hlavně kvůli pomalému tempu a až častému střídání témat (avšak záměrně!). Je stále faktem, že jsem nemohl film vypnout a chtěl vidět s čím dalším se Tati vytasí - to je známkou jak je film nadčasový a triumfem audiovizuálního vyprávění. Takže napoprvé Tati u mě prohrál, ale vlastně už teď se těším až si dáme odvetu. 65 % ()
Nie je to až také dobré, ako bol "Moj strýko", ale pri niektorých hláškach som sa výborne bavil. A v podstate som sa bavil počas celého filmu. Výborný experiment. ()
Snad jen, že jsem v průběhu filmu mnohokrát pocítil smutek, že pana Hulota už nemůžeme potkat ve městě.... ()
nádherný film, navíc obsahující tolik detailů v nejrůznějších vedlejších plánech, že vyžaduje několik shlédnutí. Plyne si asi tak jako každý normální den, kamera si totiž nevybírá a nesleduje jen jednoho hrdinu, naopak pan Hulot se často z obrazu vytrácí. pravda, občas se film zdá trochu zdlouhavý a máme pocit, že se nic moc neděje, ale pak následují přímo desítky drobných příhod v několika obrazech - naprostá špička jsou scény v restauraci a ve stylových bytech - výkladních skříních, kdy kamera i divák zůstávají venku odsouzení sledovat němohru postav za sklem. ()
Tati mal byť radšej architektom ako filmovým tvorcom. Aj tento film je zaujímavý viac po vizuálnej stránke, pretože po tej filmovej je veľmi otravný, dej nemá hlavu ani pätu, stále sa ozývajú nepatričné zvuky, a časom sa všetko ešte stupňuje. Ak sa na to nepozriem ako na film, tak nájdem množstvo zaujímavých situácií, detailov, ako odlesky parížskych stavieb pri otváraní sklenených dverí, veľkolepé kompozície záberov, a všadeprítomnú sklenenú architektúru ako symbol moderného zla. Film má dve rozdielne polovice: prvá, denná časť je blúdenie pána Hulota po modernej budove a druhá, nočná časť je o fungovaní modernej disco reštaurácie. Divák je len nestranný pozorovateľ, ktorý poriadne nevie, čo treba sledovať, kto je postava a kto iba krovie, a tak som sledoval všetko, čo som stíhal. Zvláštny zážitok, ale nemôžem povedať, že vyložene zlý, asi najlepší Tatiho film. A jeho najlepší moment je, ako opilec prebehne cez zatvorené neexistujúce sklenené dvere. ()
,,Mistrovské dílo, plné geniálních věcí.´´ Něco na tom bude, protože tento film mi ležel v hlave celou cestu domů... Před začátkem filmu nám uvaděč řekl,že se jedná o úžasného, blabla, blabla režiséra, který se snaží zachytit modernistické velkoměsto. Oceňuji všechny nápady, celé zpracování filmu, to opravdu klobouk dolů. Boužel, nebo raději bohudík, jsem to nepochopil. I když nepochopil, co na tom vlastně bylo k pochopení? Mě to nezaujalo, všechny ty rádobysměšné detaily, které jsou doprovázené ,,komickými,, gesty herců. To není film pro mne. Pan Tati měl asi hodně bujnou fantazii a ještě více času, aby ji převedl na plátno. Jeho vnitřní svět mě nedokázal zaujmout, možná za hodně let, až na tento film zapomenu, tak změním názor... ()
Jacques Tati a jeho pan Hulot mi připomíná vílu. Plachý pán permanentně utáhnutý na vařenou nudličku jemných zvratů okolností v příbězích, jimž kraluje protimluv nenápadné nápaditosti a odvaha přinést publiku pointy tak éterické, že jsou často pod hladinou postřehnutosti. Tento snímek má plný počet v kategorii neortodoxnost, poetičnost života neživých kulis a láska pana Tatiho k jeho vlastní práci. Jen to publikum nebude široké. To si přiznejme. To by ale měly být spíš body navíc. 90% ()
První polovina, kdy pan Hulot chodí po městě se mi docela líbila. Je zde několik skvělých režijních nápadů, napřiklad návštěva ve skleněném bytě, která je snímána zvenku a neslyšíme z ní ani slovo. Bohužel, scény v restauraci už byly jen jedna velká nuda. Každopádně jde o zajímavý film, který ale rozhodně nemusím vidět víckrát. ()
Tak předem je třeba upozornit, že na tohle dílko musí být člověk čerstvý, vyspalý a dobrém rozmaru. Prostě připraven spojovat nespojitelné, hledat ztracené apod. Pak opravdu vychutnáte opravdu úžasný visuální styl, doplněný hudbou do jednoduchých asociací, objevíte krásný nekřečovitý a nevulgární často i ostře satirický humor. Jen je škoda, že se tvůrcům (Tatimu) nepodařilo to vše vtěsnat a srovnat do nějakého příběhu, takhle to vše působí jako artová směs skečů(velmi povedených) na dané téma . ()