Mladý muž a bílá velryba

Od Párala jsem nic nečetl, nebudu tudíž poměřovat film s knihou (dělat to je ostatně úplná blbost). Viděl jsem ale Milence & Vrahy a Playgirls, a myslím, že už dokážu poznat onu "páralovskou" poetiku. Dokonce i v těch příšerných Playgirls jsem ji cítil. Tu zvláštní atmosféru, kdy je člověku na blití (když už ne na umření) z toho všeho zkaženého a nezdravého kolem. Atmosféru, v níž se vyskytují zajímavé charakterní a bezcharakterní postavy. No, tak v tomhle filmu jsem z ní (ani z ničeho jného) necítil ani ň (slušně řečeno). A jestli mi nějaký zdejší rozumbrada bude chtít vnutit, že to byl umělecký záměr, tak na to mu můžu víte co (slušně nedopovězeno). - No ne, tak jako sorry, ale v psychologickém dramatu se dočkat jen banalit a nepřirozených dialogů... (04.04.2011)

Pohleď, Achabe, hřbet má jak hora sněhu / dech má jak uragán a tělo jako býk / tři čárky od kotvy na stěně závětrné / velryba Moby Dick. / Slyšíš, Achabe, dva dílky na kompasu / přichází z temnoty jak předporodní křik / pěna už v závějích se přes palubu řine / velryba Moby Dick. / Cítíš, Achabe, už proklatě je blízko / vzpíná se k lanoví ten živý otazník / slepý a beznohý se srdcem na harpuně / má touha - Moby Dick. Obrovsky silný příběh o střetnutí třech rozdílných pohledů na svět mě úplně rozdupal. To, co zde předvádí Eduard Cupák, Ivan Vyskočil a Jana Brejchová není herectví - to je dokonalé splynutí s postavami. 95%. (17.04.2011)

„Pohleď, Achabe, hřbet má, jak hora sněhu… Dech má jak uragán… A tělo jako býk. Přichází z temnoty, jak předporodní křik. Pěna už v závějích se přes palubu řine. Velryba Moby Dick. / Nikoho jsem víc v životě víc nemilovala, jenže jsem si tě prohrála už dávno předtím, než jsem tě poznala…“ Bílá velryba – symbol touhy, tajemství, životní cíl. Každý má mít ve svém životě takového Moby Dicka, aby jeho život měl smysl. V okamžiku, kdy jej opustíme, ztrácíme kus vlastního já. Je lhostejno, kolik je nám let, zda jsme staří nebo mladí. Rezignace na život nás může zastihnout kdykoliv. Stejně tak touha nám může zůstat do věku značně pokročilého. Ovšem chytit svou bílou velrybu, to ve skutečnosti znamená jistý konec… Herecký koncert, u kterého jsem však až do samého konce váhala s hodnocením. Prostředí chemičky a odlučování cholesterolu, či čemu přesně se hlavní hrdinové věnovali, s tím jsem se nějak ztotožnit nedokázala ani v podání vynikajícího kvarteta Brejchová – Adamovská – Cupák – Vyskočil (mimochodem, v jeho případě, řekla bych, snad nejlepší výkon, který jsem kdy zaznamenala). Ale několik emotivně nesmírně silných minut v samém závěru filmu mě definitivně přesvědčilo. Pár záběrů, stupňujících napětí, kdy tušíme nevyhnutelné a doufáme v opak, závěrečný záběr na dokonale šťastnou tvář mladého muže, který ulovil svou bílou velrybu… Jedna hvězda navíc. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (22.06.2015)

Film trpí (pro mě) značnými nesympatiemi, jež vzbuzují dvě hlavní mužské postavy, a taky hudbou, kterou se Štaidl snažil stylizovat do Stivínovských tónů á la Jako jed apod, jenže po celý film bylo stále více jasné, že je to jen kováříček. Psychologické profily postav byly vykresleny celkem srozumitelně, avšak postrádal jsem překvapení, zvrat a vývoj. Páralovy knížky mají neopakovatelnou atmosféru, která se dá asi ve filmu navodit jen výjimečně, to bych tedy neměl za hlavní výtku. Tou by bylo, že to atmosféru nemělo celkem žádnou, tj. ani tu Páralovskou, ani žádnou jinou, originální, kterou by tomu třeba někdo vtiskl. (27.04.2013)

Film mám rád a stále mluví k mému srdci...Bílou velrybu nesmíš chytit tu musíš jen chytat...Hudba má ve filmu velký význam a Štaidlovi se fakt povedla... Pro Vika Pance (Eduard Cupák) je jóga jedinou vášní, kniha z které cituje a kterou ve filmu čte byla ve své době jediná která se tematice jógy věnovala. Jedná s o knihu vydanou v roce 1969  od Karla Wernera  - Hathajóga. Autor předlohy filmu Vladimír Páral sám měl k východní tématice a józe celý život blízko. (24.01.2020)