Opera ve vinici

První scénář Vladimíra Merty, který mnohem víc působí jako koncert lidové hudby nebo dokument s lidovou hudbou a o místních zvycích. Hudby a krojů je ve filmu tolik, že už zbývá jen málo prostoru na skutečný děj. Ten popisuje, kterak se Honza snaží získat tantiémy pro Fanoše Mikuleckého. A to přestože není jasné, jakým důkazem by měl komisi přesvědčit o autorství. Sám Fanoš to jen tvrdí a po celou dobu je nám to tak i předkládáno, ale to je vše. Ovšem kvalitní herci film alespoň částečně zachrání. Josef Kemr, Jan Hartl a Radovan Lukavský jsou jen jedni z herecké kvality. Jenže ten příběh je opravdu slabý a jako by si to tvůrci sami mysleli, tak mu přikládají menší váhu než čemukoli folklornímu ve filmu. (18.06.2022)

Myšlenka snad byla správná, ale to zpracování je velice tristní. Jako hudební film plný lidových písniček se tento snímek vlivem poetičnosti vůbec nejeví a fakt, že by byl nějaký bigbíťák najednou okouzlen lidovkami se mi taktéž zdá velmi nevěrohodný. Těžkosti se s takovou hudbou pro skladatele prosadit však jsou trefné a i po byrokratické stránce na svou dobu velice reálné. A tak co s tím? Pro Moraváky bude tento počin asi velice příjemným pokoukáním, ale pro ten zbytek však velmi těžkopádným. Ony písničky značně převyšují děj a posouvají ho značně do pozadí. A tak se tu neustále zpívá a zpívá, až je najednou konec. (02.09.2014)

Škoda, že to pan Merta, který to celé vymyslel a hodně chtěl natočit, nedostal. Ale ono by to bylo i tak hodně těžké natočit tak konfliktně jak to bylo naplánované. Pan Jireš to pak rukou zkušenou ohobloval, osmirkoval, ohladil a vyleštil, aby hrany nebyly a příběh pěkně hladce klouzal. Tak to také zůstalo. Na druhé straně, protože to byl pan Jireš, tak tak nemáme ani SSM, ani moudrou stranickou organizaci, aby zase nepomlouval příliš. Jde spíše o to, co to původně mělo být a že výsledný tvar je takový trochu kočkopes. Herecky je to ovšem vynikající, všechna čest. (18.12.2013)

Jaromil Jireš mě svými filmy snad pokaždé dokáže oslovit (s výjimkou šílených Talířů nad Velkym Malíkovem) a upoutat zvolenými tématy i zpracováním. Zde máme dvě hlavní postavy – mladého studenta se zálibou v rockové hudbě, který se studijně věnuje folkloru, a starého muzikanta, neznámého autora mnoha zlidovělých písní, který však sám neprojevuje velkou touhu hlásit se ke svému dílu, propagovanému jako lidovém. Souvislý děj zůstal spíše v pozadí, ale jednotlivé konfrontace obou postav s dalšími, mezi sebou i vůči různým situacím zde postupně odkryly zajímavou výpověď nejen o proměnách folkloru na Moravě v čase, ale vůbec o lidech, rozdílných postojech rozdílných generací a měnící se kultuře. Jireš nekritizuje, neodsuzuje, jenom rozehrává, co ho možná jako milovníka klasické kultury – stejně jako postavu Fanoše Mikuleckého – trochu trápí a ukazuje to poetickými obrazy... třeba i tím úplně posledním záběrem na obrovskou prázdnou dálníci (s kontrastně hlasitým zvukem k tomu), který mi připal geniální, jednak jím Jireš velmi krátce ukázal obraz reality moderní současnosti a zároveň tím vytvořil úderný kontrast k předchozí folklórní slavnosti. Jireš zde prakticky hlavně roztáhl motivy, které na malém prostoru načrtl již v Žertu, pokud jde o zobrazení upadajícího zájmu o folklor a hlavně nevkusné veřejné pohrdání ze strany mládeže na kulturních vystoupeních. Trochu mě i ke konci zklamalo, že vyvrcholením filmu (mimo ten poslední záběr) byla místo vygradovaného dramatu hlavně rozsáhlá folklórní „estráda“, ale i tak mě Operou ve vinici Jireš dost potěšil, vnesl do svého filmu uzemňující postřehy a určitě jsem si z nich dokázal hodně co vybrat a ocenit. Asi nejvíc na mě působily společné scény studenta s filmovým režisérem v podání Radovana Lukavského, jakožto vzácná setkání a povídání dvou lidí, které i přes obrovskou odlišnost na první pohled hodně pojil stejně zapálený zájem v minoritní oblasti. [75%] (17.07.2022)

Poznámky Merty (hraného fakticky Hartlem, i když i Mišík pro jeho roli dost znamenal) čtenáři jeho "folklorizujících" esejů identifikují poměrně snadno. Jireš scénář posunul k výpovědi nejen o hodnotách života, ale i reflexi dobového folklorismu, který ovšem dostává i zesměšňující (ale ne brutálně, jen laskavě) dimenzi (tak je tomu i u Paradžanova, téměř). Farářův konec, Žert, Smuteční slavnost - a konečně Opera ve vinici. A trochu té felliniovské poezie k tomu. Myslím, že film dozrál jako to víno, které ve filmu taky teče. (30.01.2022)