Prodloužený čas

„Co je to za život?“ Otázka, kterou si většina z nás položí velmi často. Ne pořád, to ne, domnívám se, že řada z nás se „naučila žít“ a život milovat. Ale okusit tvrdou realitu hrozby předčasné smrti kvůli zákeřné nemoci, to člověka teprve naučí pořádně život užívat - bohužel. Pořád se omílá dokola - žijte každý den tak, jako by měl být váš poslední - a pár lidí si myslí, že tak skutečně žijí a druzí zase, že na to mají dost času, jiné věci jsou přece přednější. Je úsměvné, že řada lidí skutečně začne žít, teprve když si opravdu uvědomí cenu života, a občas je to už hodně pozdě. Charisma Miloše Kopeckého ani v tomto filmu nezklamalo, a navíc mám velmi ráda filmy, které chytnou za srdce, jsou mi zkrátka tak nějak blízké. Až na malé nepochopení pohnutek jedné z postav k nevěře mě tento film neuvěřitelně oslovil, zřejmě i proto, že už jsem tak nějak ztratila tu sladkou nevědomost mládí a občas si hodně citelně uvědomuju, že život je jen jeden a nemá smysl ho nechat jen tak promrhat, protrápit, musí se Žít. (07.12.2014)

"Člověk začne chápat život teprve, když začne myslet na smrt." (J. Hubač) Tak by se do jediné věty dal lapidárně shrnout celý příběh. Hlavní hrdina, brilantně ztvárněný vynikajícím Milošem Kopeckým, začne tváří v tvář nelítostné diagnóze bilancovat svůj život a rozhodne se napravit vše, v čem, podle svého názoru, selhal, aby pak paradoxně byl nucen nést následky svých činů. "Na věci je třeba nahlížet s optimistickou skepsí". (31.12.2014)

Jaromil Jireš byl nepochybně velmi talentovaný režisér a jeho filmy dodnes překvapují naprosto přirozeným hereckým projevem. Tahle zdánlivá přirozenost je žel v současné české i bývalé československé filmové tvorbě jevem značně mimořádným. Zároveň se zdá být (i tady na ČSFD) pro svou režijní civilnost a neokázalost, pro komornost jeho oblíbených témat, ještě pozapomenutějším a méně připomínaným než podobně (byť existenciálněji a o něco dramatičtěji) tvořící Karel Kachyňa. Prodloužený čas je filmem na výsost komorním. "Blbá doba" osmdesátých let se v něm spíše jen mihne (nikoli ovšem nezajímavě a velmi trefně). Je to především nesmírně živá studie lidských prožitků a citů, velmi trefně, laskavě a mnohde taky nečekaně vtipně rozehrávající téma "nerovného páru", téma lásky a stáří, ale taky téma intelektuální brilance, noblesy a s roztomilou ješitností smíchané moudrosti stárnoucího profesora. Herecky mu samozřejmě kraluje Miloš Kopecký, ovšem Táňa Fischerová mu svou osvěžující přirozeností sekunduje velmi zdatně, tradičně skvělý je i Petr Čepek. Kromě mistrné režie se na vyznění filmu nepochybně podepsal i jeho scénárista Jiří Křižan (Je třeba zabít Sekala, Tichá bolest, Signum laudis , Pasáček z Doliny, Stíny horkého léta)... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: pulnicek, klúčik, borsalino, Oskar PS: Kdybych sám několik podobně okouzlujících, duchapřítomných, moudrých, etc. profesorů nepoznal osobně, asi by mi ten film zase nepřišel tak dobrý, jak se mi zdá, právě s touhle osobní zkušeností. (09.05.2011)

Mám ho rád... Ve filmu se profesor Svozil (Miloš Kopecký) nesnáší s vedoucím katedry (Milan Klásek) spolu hráli i v divadle na Vinohradech a k nim je i vztažena tato historka. Když se Klásek v kantýně divadla ptal Kopeckého sedícího u stolku:  "Mohu si k vám přisednout?"  Ten odvětil "když tu můžete hrát." (21.04.2011)

Mimořádně nevýrazný film o muži trpícím rakovinou, který mě ani na minutu nevtáhl do děje. Miloš Kopecký se mně líbil více v jiných rolích, ale vlastně díky němu jsem se na film dodíval. Jinak k absolutní nudě scházel jen krůček a rozvláčné tempo, které režisér Jireš nasadil, navodilo pocit, že to trvá podstatně déle než jen 85. minut. Hluboce lidské filmy mě poslední dobou vůbec neoslovují. S úctou ke Kopeckému 50%. (21.10.2011)