Mise

Diametrální odlišnost obou polovin tříští v konečném efektu celkový výsledek na ještě menší kousíčky. Ta první je dokonalá. Naprosto uchvacující zachycení proměny jednoho člověka pod vlivem tíhy vlastního svědomí a křesťanské nauky, které je navíc podpořeno mistrným hereckým výkonem „seňora“ Roberta de Nira, bere dech. Zvláště při započtení výtečného kontrastu mezi domorodými indiány a evropskými osadníky. Jenomže druhá polovina radikálně změní úhel pohledu. Politický souboj koloniálních mocností na území Jižní Ameriky, Španělska a Portugalska, mezi něž se samozřejmě dere i samotná římskokatolická církev, jde úplně proti proudu předchozího vyprávění a celé to začne ztrácet na výmluvnosti, spádu a vlastně to začne být nepříjemná nuda. Vše navíc začne směřovat k nepřekvapivé závěrečné bitvě, která i přesto, že má „něco do sebe“, nedokáže popřít vlastní samoúčelnost. Bohužel, i nádherných obrázků jihoamerické džungle hraničících s kýčem, se zde taktéž nedostává, což částečně vynahrazuje působivá Morriconeho hudba. Jenomže zavřít oči a poslouchat? Vzhledem k první polovině je mi mého hodnocení i líto, ale s přihlédnutím k té druhé s tím nemůžu bohužel nic dělat. (30.09.2005)

Oslavy 500. výročí objevení Ameriky pochopili Indiáni také ne neprávem jako výročí svého zotročení a zubožení. A také etnocidy. Složitosti a klikatosti tohoto vývoje ovšem nebyly ani černé, ani bílé. Příběh, zachycený filmem, se mohl i nemusel stát. Co je jisté, je skutečnost silného námětu, brilantní režie, přesného zachycení, ale i přesvědčivá rekonstrukce prostředí takřka čtvrt tisíciletí starého. A neskutečně dobré zvládnutí indiánského prostředí, toho, které uvěřilo, a pokusilo se, jako později Čerokíové, o smír s bílým mužem. Neúprosná kamera usvědčuje. A ti, kteří chtějí přemýšlet, mohou. Zda to, co křesťanská civilizace nabízí, je skutečně přínosem. Jak už jsem předeslal, Indiáni před šestnácti lety neměli pocit, že Kolumbus a to, co s sebou přinesl, bylo opravdu to nejlepší, co mohli potkat. Poznání, že určitá představa dobra - to je ten lepší závěr - nemusí být všeobecně sdílena, může i obohatit. Především ty, které tento slib dokázal oslovit už tím, že byli ochotni ho shlédnout. Určitě jich nebylo a nebude málo. Nepřišli a nepřijdou zkrátka. (28.08.2007)

Další nezapomenutelná role Roberta De Nira, který ztvárnil obchodníka s otroky, který v souboji o ženu zabije svého bratra, přesouvá se do kláštera, kde zdrcenému muži nabídne kněz Gabriel (Jeremy Irons) , aby se s ním vydal na nebezpečnou misijní cestu. Roland Joffé není moc známý režisér, ale tímto snímkem si ho budu pamatovat navždy. Za zmínku určitě stojí Oscarem ověnčená kamera, která je překrásná a božská hudba Ennia Morriconeho. Díky tomu, že snímek není moc známý je zároveň hodně nedoceněný, bohužel, protože i když nevyznávám žádné náboženství, tak tenhle snímek osloví každého........ (25.01.2008)

Misie obstojí jako vizuálně poutavý dokument o amazonských pralesech a realisticky nastiňuje i tehdejší život domorodých obyvatel. Joffé se však pokusil natočit dobrodružný hraný film, kterému v pravidelných intervalech padá řemen a nebýt přítomnosti charismatického De Nira, tak je hodnocení ještě nižší. (10.01.2024)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)