Zlaté časy rádia

V čase, keď televízia ešte nebola, malo rádio svoje zlaté časy a bolo prítomné v domácnosti pri každej dôležitej udalosti. Teda v domácnosti Woodyho Allena, ktorú predstavuje v tomto retro filme vo forme banálnych historiek s miernymi dávkami humoru. Očakával som aj niečo zo zákulisia rádia, ale toho bolo minimum, dozvedel som sa len to, že sa netreba vymknúť na streche. Posolstvo filmu mi uniklo, možno bolo úmyslom len priniesť svedectvo o svojom detstve. –––– A pak tam byl táta s mámou, dva lidé, kteří se dokázali pohádat kvůli všemu. (02.04.2015)

Stejně jako vymizel elegantní a malebný společenský styl života oné doby, stejně jako později vymizel způsob toho jak lidé vnímali a prožívali zlaté časy rádia poslechem krásné hudby, společeného života s lidmi, které v rádiu poslouchali a (jak jsme viděli ve scéně s Polly Phelpsovou) i s dalšími lidmi, kteří seděli u svých přijímačů, tak stejně dnes umírá i film, to jak určoval jak se díváme na svět a i to, jak se s filmem nádherně žilo (neskutečně sentimentálně, ale dokonale fungující scéna návštěvy kina, kdy šlo o víc než jen se podívat na snímek, ale opravdu o to žít a vychutnat si, dnes to v multikinech vypadá spíše, že se jde člověk přecpat popcornem a vymývat si mozek odpornými komečními snímky, samozřejmě, že kdysi by se daly filmy 30. a 40. let také nazvat komerčními, nicméně s gráciíí, která nikoho neurazí). Výborně, pane Allene. (20.07.2011)

Allenovo vyznání lásky ke svým dětským létum, kdy rádio znamenalo pro lidi neuvěřitelně mnoho, kdy kluci s dalekohledy na plážích hlídali japonské ponorky a totožným dalekohledem šmírovali nahé ženy v oknech, ach ta idyla :) Více viz Poznámky. (30.05.2002)

Radio Days není nejlepší z Allenovy tvorby, ale tenhle film má něco do sebe. Něco, co mě prostě nutí dát snímku lepší hodnocení. Woody vzpomíná na své dětství strávené pronásledováním německých ponorek, pozorováním nahých dam a hlavně posloucháním rádia. Možná je to ta nostalgie, která z tohoto filmu čiší z každého záběru, možná je to tím, že jsem si při filmu zavzpomínal na své dětství (byť jsem nehledal ponorky či neposlouchal tak moc rádia, jako Woody.) Takhle by to šlo, Woody. 80 %. (23.09.2012)

Skoro mě překvapilo, jak moc se mi to líbilo, protože k rádiu žádný vztah nemám - nebo minimálně ne stejný jako Allenova generace - a myslel jsem, že ta nostalgie bude nepřenosná, ale nakonec jsem zjistil, že je to úplně jedno, protože ten film si od prvních záběrů neomylně razil cestu do mého srdce, a to zcela nezávisle na tom, co si člověk v r. 2022 myslí o rádiu. Skoro mě až ohromuje, s jakým málem si zde Allen vystačil - ten film v podstatě není nic víc, než pár legračních vzpomínek z dětství, namíchaných s hrstkou reálných historických událostí, jako byl třeba útok na Pearl Harbor nebo pád 3 leté holčičky do studny (naprosto mrazivá sekvence, která mě doslova šokovala), ale možná právě v tom je jeho síla, v té dovedně kombinované směsici humoru a dojetí, která je jakoby načrtnutá lehkou rukou, bez ambicí vyprávět nějaký velký příběh, a celá ta nostalgická spanilá jízda se navíc veze na vlnách dokonalého soundtracku, takže toto je přesně ten typ filmů, v jehož závěru je vám líto, že už je konec a že toho víc nebude. (15.08.2022)