Tam na konečné

Perfektní herecké výkony v čele s Evou Očenášovou, Vladimírem Rážem (který je tu tak věrohodný, že by potřeboval pár facek) a Martinem Růžkem, to vše v Aškenazyho propracovaném scénáři, v němž mi trochu přebývala jen romance s pilotem, a ve zručné režii Jána Kadára a Elmara Klose. Hudba Zdeňka Lišky, debutujícího v celovečerním filmu, je už už tady prostě úžasná a například když ve scéně v kostele rozburácí varhany, je to drama více než stoprocentní. (05.04.2020)

"Halo jsme na konci..." Pro někoho, jako třeba pro opilce (bravurní Martin Růžek) pohybujícího se, jak alespoň on sám říká, "na čáře mezi dobrem a zlem", zde svět skutečně jaksi "končí". Pro jiné ale (snad) teprve "začíná"... Studentka Olinka (moc zajímavá Eva Očenášová) si ovšem ten začátek představovala asi trošku jiný, než jaký ji nabízí egoistický lékárník Karel (Vladimír Ráž) . "A potom? Co bude potom?" Takhle roztomile se ve filmu ptá malá Hanička, diváka tohoto filmu však tato otázka napadá též. Rok s rokem se tak sešel, osudy několika lidí jednoho domu na konečné tramvaje se za tu dobu zajímavě vyvinuly, život ale běží dál... Co asi bude "potom"? (09.01.2019)

Na svou dobu nesporně velmi kvalitní >socialisticky (neo)realistické< drama, kterému sice z dnešního pohledu trošku škodí až příliš schématicky pojatý příběh (dle předlohy tehdy populárního Ludvíka Aškenazyho), bezesporu však jak svým námětem, tak filmovým zpracováním i hereckými výkony patří k tomu nejlepšímu z československé kinematografie celých padesátých - a vlastně až do nástupu >nové vlny< i šedesátých let... Je až s podivem, jak málo tenkrát stačilo pánům K&K k natočení působivého (černobílého) filmu, kterému dominují výborné, zcela civilní herecké výkony, Evy Očenášové a Vladimíra Ráže v rolích nesourodého mileneckého páru obzvláště. Zajímavá je i hudba, pro celovečerní hraný film zde debutujícího a později velmi úspěšného skladatele filmové hudby Zdeňka Lišky. (20.08.2006)

V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit, a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné tzv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Skvělé režijní vedení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. (Filmový přehled č. 49 / 1957) // Aškenazyho původní předloha je výborně rozparcelována do několika ucelených monodramat, atmosféra vyhnaná na ostří nože a celku dominuje obdivuhodný "opilecký" výkon fantastického Martina Růžka. (08.03.2012)

Nesmyslně předabovanými hlasy vykolejený snímek o smyčkách ze „smyčky“ mě nemohl nezasáhnout již periferním světem, který zobrazil. Mám slabost pro ta místa, kam se ještě ta podivná prkna s tolika zrádnými propadly, která znamenají svět, nerozšířila a kde je život nadále autentickým, plným všech divoce rozbujených pocitů, ať slastných či bolestných. Spleť intimních dramat, soustředěných k horoucímu ohnisku (ohništi) domova, rodiny, mi však přišla poněkud názorně edukativní: sonda do přirozeného nešlechtěného bytí převažovala v moralitu. Komorně podaná polarita ženství a mužství, poněkud vyhrocená, tento osten ještě zesílila: proti charakterním ženám stojí bezvýjimečně slabí muži, podléhající svým slabostem, kterým obětují život svůj i svých bližních – a zvláště žen… Postrádal jsem hlubší vhled do těch elipticky podaných osudů, které mě čímsi – snad příbuznou slabostí – přitahovaly. Byl bych rád z těch nezachycených stop odečetl i cosi z toho, co jsem sám zapomněl, ale dostal jsem jen nepsychologické mnohomluvné repliky či kultivovanou hysterii ženského rodu. To vychýlilo a zkreslilo celek a přišlo mi, že si jen listuji v sešitku s mravoličnými historkami, místo abych se střetl s někým, koho bych mohl znát ze tmy ranního zrcadla… (27.01.2018)