Mraky odtáhly

Tento zdánlivě obyčejný příběh servírky a řidiče tramvaje mě chytil od začátku, od prvních tónů klavíru, no a jakmile Ilona (Kati Outinen) nastoupila do tramvaje a usmála se, něžně a půvabně, byla jsem na lopatě.. Sociální sonda drtivého dopadu nezaměstnanosti na prostého člověka na mě mocně zapůsobila, spokojené bytí manželského páru se po ztrátě práce pod taktovkou splátkového kalendáře velice rychle proměnilo v naprosto bezútěšný malér.. Aki Kaurismäki přesně ví, o čem píše, co chce vyjádřit, na co ukázat prstem, lépe řečeno kamerou.. Závěr mě upřímně řečeno vysvobodil.. (16.08.2020)

Totální klasika a la Aki Kaurismäki. V jeho námětech, včetně tohoto, vnímám nevtíravou atmosféru českých venkovských hospod. Hlavně hospodské postavičky, jejich charaktery a smysl pro humor mi neustále něco a někoho připomínaly. Navíc Kati Outinen byla skvělá, ale to tu byl snad každý, kdo se ve filmu objevil, protože každý byl postavička, na kterou nechcete zapomenout. Možná, že toho s Finy máme více společného, než by člověk tušil... (23.10.2020)

Říkalo se, že Aki Kaurismäki po nečekané smrti svého přítele a kmenového herece Mattiho Pellonpää, již nechtěl pokračovat ve filmové tvorbě. Naštěstí "slovo" nedodržel, a tak se můžeme seznámit s jeho dílem, které nese všechny znaky Kaurismakiho charakteristického rukopisu. Samotný příběh je velice prostý: restaurace "Dubrovnik", ve které pracuje Ilona jako vrchní číšnice, je zavřena. Spolu se svým mužem náhle pocítí tvrdou realitu nezaměstnaných. Staromódní pár nerezignuje a pokouší se zvládnout situaci, i když ta je zpočátku ze dne na den spíše horší než lepší. Pak přichází nápad a mihotavé sny o budoucnosti dostávají pevné kontury. Film se ve všech směrech opět přibližuje melodramatickému žánru. Kaurismäki přitom v tradici skandinávské kinematografie neopomenul okořenit sladkobolné vyprávění jemně salónním charakterem. Většina děje se odehrává ve staromódních bytech, jejichž holé stěny jsou vyvedeny v křiklavě pastelových barvách, které vzhledem ke stupni vybledlosti výborně dokreslují postavení obou hrdinů. V žádném případě se tedy nejedná o lacinou love story, ale naopak o velmi citlivé vyprávění o životě na pokraji společnosti, která nedokáže přijmout nikoho, kdo nežije podle jejích konzumních pravidel. Kaurismaki opět prokázal obrovské pochopení pro problémy outsiderů, s nimiž se nikdo "normální" nechce bavit a tudíž jsou odkázáni pouze na charakteristicky "němou" komunikaci mezi sebou samými. Pokud se vám bude zdát u takto vyhroceného příběhu happyend jako nepatřičná rekvizita, pak věřte, že je pořád dost otevřený na to, aby mohl vzhledem k očekávání dalších smolných okamžiků působit nemálo ironicky. Protagonisté Kaurismäkiho filmu jsou opět odsouzeni k sisyfovskému údělu nenápadných a přehlížených, leč nezdolných hrdinů. Poetika obyčejnosti i zvážnělý "černý" humor dřívějších režisérových filmů však bohužel trochu vyprchaly. Film zaujme svou intimitou a promyšlenou jednoduchostí. Snímek o tíživém pocitu zbytečnosti dopadající na nezaměstnané pojal Aki Kaurismäki jako pohádku o marném úsilí a šťasné náhodě. Jeho postavy jsou jako vždy společenští outsideři a mají takovou smůlu, že nás skoro přesvědčí o tom, že jsou bez šancí. (ArtFilm) (16.06.2008)

Mnohí môžu tento film ppvažovať za klasickú sociálnu drámu, ale ja si dovolím trochu oponovať. Socdráma to síce je, ale skôr ako o kritiku spoločnosti a systému a neviem čoho všetkého je to film o tom, že vstávať potom, čo vám niekto dáva klacky pod nohy a vy spadnete, musíte dovtedy, kým sa vám nakoniec začne konečne dariť. Nie je to nutne osud a zlý svet, čo nás neustále sklamáva, je to aj o schopnosti mu vzdorovať a bojovať. Vlastne je to najmä o tom. A vo Fínsku predsa len tie možnosti budú lepšie, ako niekde v totálnom zapadákove so zničeným hospodárstvom. (11.07.2017)

Chovám velké sympatie pro Kaurismäkiho soucitnou náklonnost k dělnické třídě, ale tahle jeho depresivní sonda do útrob bezútěšného společenského systému je už zbytečně moc přehnaná. Že by si bezdětní a pracující manželé museli brát barevnou televizi na několikaleté splátky? A to je teprve začátek, po kterém následují výjevy jak z divokého gangsterského kapitalismu před první světovou z románů Jacka Londona. Samozřejmě vím, že si děj Kaurismäkiho filmů nemůžu vykládat realisticky, že je to všechno jen stylizace, sloužící k vyjádření určitých režisérových názorů a pocitů (nebo k vyvolání určitých pocitů divákových), ale pro lidi, kteří si tohle pustí před spaním, když mají druhý den vstávat ještě za tmy do vysilující fachy, což jsem třeba já, to fakt není úsměvná burleska, ale spíš tíživé sociální drama, které by leckterého slabšího jedince mohlo dohnat k sebevraždě. A silně mi to celé zavání chaplinovštinou a podobným salónním levičáctvím. A pak v kontrastu k tomu všemu přijde nasládle růžovobrýlový konec... Ale líbí se mi to, jak jinak. (19.02.2015)