Mraky odtáhly

Nevím přesně, zda jsem si už na styl Akiho Kaurismäkiho postupně přivykl natolik, že mě jeho filmy aktuálně baví sledovat víc, než nějaký rok nazpátek, nebo se mu prostě tento snímek obzvlášť povedl. Ale Mraky odtáhly byl zatím pro mě asi druhý největší zážitek z tvorby proslulého finského režiséra, hned po snímku Le Havre viděném minulý víkend. Sice tu pár scén zase oplývá tím, co mi nesedlo u jiných Akiho filmů včetně podivných absurdních pokusů o humor v komorní atmosféře tam, kde bych raději nechal prohloubit dramatické emoce, naprosto odtažité stylizace některých dialogů (jako když se manželé stojící vedle sebe při důležitém dialogu vůbec nedívají na sebe, ale společně někam do zdi) či strašně strojeně ztvárněných incidentů (v úvodu). Ale díky hutnému příběhu i tradičně skvělé Kati Outinen si mě tohle dost získalo i připadalo jako celek mnohem lépe vedené, než o 6 let starší Najal jsem si vraha, kde se Kaurismäki taky věnoval tématu nahlé ztráty zaměstnání. Specifickou komorní atmosféru krásně doladil bohatý hudební podkres a za skvělý, výborně gradovaný závěr (kdy se chvíli napínavě mísí nebezpečný krůček k absolutní depresi s krůčkem k malému velkému vítězství zároveň) přihazuji pár procent i hvězdičku navíc. Velmi pěkné zakončení přineslo určitě pocit radosti i mě jako divákovi. Dík za to, že mraky skutečně odtáhly... v té chvíli jsem si potvrdil, že film na mě i přes rozporuplnější pocity skutečně zapůsobil. [75%] (09.10.2022)

Tento zdánlivě obyčejný příběh servírky a řidiče tramvaje mě chytil od začátku, od prvních tónů klavíru, no a jakmile Ilona (Kati Outinen) nastoupila do tramvaje a usmála se, něžně a půvabně, byla jsem na lopatě.. Sociální sonda drtivého dopadu nezaměstnanosti na prostého člověka na mě mocně zapůsobila, spokojené bytí manželského páru se po ztrátě práce pod taktovkou splátkového kalendáře velice rychle proměnilo v naprosto bezútěšný malér.. Aki Kaurismäki přesně ví, o čem píše, co chce vyjádřit, na co ukázat prstem, lépe řečeno kamerou.. Závěr mě upřímně řečeno vysvobodil.. (16.08.2020)

Je mi to moc líto, ale tohle není Kaurismäki, jak ho mám rád. Líbí se mi jeho filmy bez dialogů, kde není moc doslovný a nemusí všechno vysvětlovat na plnou pusu. Tady je doslovný až příliš, až to vypadá jako kterékoliv sentimentální černobílé drama ze 30. - 40. let. Vlastně by mě zajímalo, ve kterém roce se má film odehrávat. Jako ne-Fin netuším, kdy tam jezdily Helsinkami jaké druhy tramvají, a ani nevím, kdy ve Finsku došlo k takové krizi, že by se neuživila servírka nebo řidič (to druhé je naštěstí posléze vysvětleno, ale stejně nechápu, že muž tu práci řidiče nehledal dřív). A přišlo mi, jako by z rozmaru na své hrdiny autor kydal veškerou černotu - mrtvé dítě, nezaměstnanost, podrazácký majitel pivnice, prohrané peníze v kasinu... Proto mi konec přišel jako pohádka - vlastně si nepomohli sami, ale zase musela přijít nějaká kmotřička víla (v tomto případě, jindy to bývá kouzelný děda apod.), která hlavní hrdince finančně pomohla a jelo se dál a mraky odtáhly. Prostě - realistické drama to není, pohádka jen svým koncem, vlastně netuším, jaký žánr jsem sledoval. A škoda, že jsem se o všech postavách nedozvěděl víc, než jen povrchní informace, ani ta manželova sestra tady nemá větší prostor. U Kaurismäkiho road movie romance tohle letmé nahození charakterů fungovat může, protože jde o příběh omezený časem a prostorem, ale nemůže to fungovat u takto pojatého filmu. ... Ale abych nebyl jen negativní, ta scéna s objednávkou jídla v pivnici a přechodem do kuchyně a zpět, ta je skutečně geniální. (13.11.2022)

Říkalo se, že Aki Kaurismäki po nečekané smrti svého přítele a kmenového herece Mattiho Pellonpää, již nechtěl pokračovat ve filmové tvorbě. Naštěstí "slovo" nedodržel, a tak se můžeme seznámit s jeho dílem, které nese všechny znaky Kaurismakiho charakteristického rukopisu. Samotný příběh je velice prostý: restaurace "Dubrovnik", ve které pracuje Ilona jako vrchní číšnice, je zavřena. Spolu se svým mužem náhle pocítí tvrdou realitu nezaměstnaných. Staromódní pár nerezignuje a pokouší se zvládnout situaci, i když ta je zpočátku ze dne na den spíše horší než lepší. Pak přichází nápad a mihotavé sny o budoucnosti dostávají pevné kontury. Film se ve všech směrech opět přibližuje melodramatickému žánru. Kaurismäki přitom v tradici skandinávské kinematografie neopomenul okořenit sladkobolné vyprávění jemně salónním charakterem. Většina děje se odehrává ve staromódních bytech, jejichž holé stěny jsou vyvedeny v křiklavě pastelových barvách, které vzhledem ke stupni vybledlosti výborně dokreslují postavení obou hrdinů. V žádném případě se tedy nejedná o lacinou love story, ale naopak o velmi citlivé vyprávění o životě na pokraji společnosti, která nedokáže přijmout nikoho, kdo nežije podle jejích konzumních pravidel. Kaurismaki opět prokázal obrovské pochopení pro problémy outsiderů, s nimiž se nikdo "normální" nechce bavit a tudíž jsou odkázáni pouze na charakteristicky "němou" komunikaci mezi sebou samými. Pokud se vám bude zdát u takto vyhroceného příběhu happyend jako nepatřičná rekvizita, pak věřte, že je pořád dost otevřený na to, aby mohl vzhledem k očekávání dalších smolných okamžiků působit nemálo ironicky. Protagonisté Kaurismäkiho filmu jsou opět odsouzeni k sisyfovskému údělu nenápadných a přehlížených, leč nezdolných hrdinů. Poetika obyčejnosti i zvážnělý "černý" humor dřívějších režisérových filmů však bohužel trochu vyprchaly. Film zaujme svou intimitou a promyšlenou jednoduchostí. Snímek o tíživém pocitu zbytečnosti dopadající na nezaměstnané pojal Aki Kaurismäki jako pohádku o marném úsilí a šťasné náhodě. Jeho postavy jsou jako vždy společenští outsideři a mají takovou smůlu, že nás skoro přesvědčí o tom, že jsou bez šancí. (ArtFilm) (16.06.2008)

Totální klasika a la Aki Kaurismäki. V jeho námětech, včetně tohoto, vnímám nevtíravou atmosféru českých venkovských hospod. Hlavně hospodské postavičky, jejich charaktery a smysl pro humor mi neustále něco a někoho připomínaly. Navíc Kati Outinen byla skvělá, ale to tu byl snad každý, kdo se ve filmu objevil, protože každý byl postavička, na kterou nechcete zapomenout. Možná, že toho s Finy máme více společného, než by člověk tušil... (23.10.2020)