Skleněný

Film, který mi zlomil srdce. Ale M. Night Shyamalan to plánoval a jakkoli proti tomu můžu pocitově brojit, ctím jeho autorskou vizi a rozumím tomu, proč se v posledním aktu rozhodl, jak rozhodl. A finální scénou si mě naklonil. Ano, byla naivní, ale takový je celý svět komiksů a film s tím velmi upřímně po celou dobu pracuje. Pravda, v případě postavy Samuela L. Jacksona už na hraně snesitelnosti, ale čím více o tom přemýšlím, tím více si myslím, že mělo jít o podstatu jeho postavy, aby působil už jen jako vyšinutec uvězněný ve svém vlastním světe. Rozhodně mám výhrady. Dialogy nejednou tahají za uši, v akci Shya prostě nemá nápady ani moc vizuálního citu a děj jde hrozně po srsti a často v logice zjednodušuje (například sporná bezpečnost zařízení je vlastně ok vzhledem k pointě i tomu, o co jde postavě Sarah Paulson, ale prostě to vypadá divně). A hlavně, což na Skleněného platí úplně nejvíc, je to film strašně nevstřícný. Na jedné straně je určen v podstatě jen milovníkům původních filmů (nejvíce Vyvoleného), protože jen takový divák zatají dech, když se pan Skleněný konečně objeví ve své fialové kožené bundě a Dunn projde druhým zrozením a znovu si nasadí plášť (v tu chvíli jsem byl zcela bez přehánění hrozně dojatý). Nemluvě o řadě dialogů, které odkazují, ale nevysvětlují a milém bonusu v podobě nevyužitých scén z Vyvoleného. Úplně chápu, že se běžný divák první hodinu pronudí, ale já téměř fascinovaně hltal každou scénu, protože jsem léta chtěl vědět, kam se mé oblíbené postavy posunuly. JENŽE, a nyní přichází ten největší háček, finále pro zmíněné fanoušky není. Nostalgickou dohru vystřídá tvrdá autorská vize. A jak říkám, zlomila mi srdce. Ale ne, vůbec to není špatné zakončení trilogie. Jen je na hony vzdálené tomu, co si většina z nás představovala. 70% (17.01.2019)

Stručně řečeno, SKLENĚNÝ v řadě ohledů pokračuje v tom, v čem před dvaceti lety začal VYVOLENÝ. Nabízí se reinterpretace komiksových mýtů v souvislostech norem skutečného světa, která je na jedné straně stylisticky excentrická a na druhé strasně nepřináší očekávaná vyústění a potěšení, ba naopak staví na zklamávání a dekonstrukci. Tato zklamání jsou o to palčivější, že nejde o zklamání čtenářů komiksových sešitů jako v roce 2000, nýbrž o zklamání filmových diváků, kteří již mají superhrdinská schémata dokonale zažitá, aniž by kdy museli nějaký komiksový sešit otevřít. K filmu SKLENĚNÝ jsem se s bezmála ročním odstupem rozsáhleji rozepsal v poslední části své cinefilní bilance za uplynulým rokem. Dobře rozumím tomu, proč SKLENĚNÝ tolik lidí naštval, ale jsem M. Night Shyamalanovi hluboce vděčen za to, že měl tu odvahu (či si zachoval stabilní míru narcistní zaslepenosti), aby jej v této podobě realizoval, notabene v roce premiéry AVENGERS: ENDGAME. :) (01.01.2020)

M. Night Shyamalan se při tvorbě Skleněného zřejmě držel zásad Cimrmanovy frustrační kompozice. Ze začátku se mi líbilo rozvíjení postav otce a syna z Vyvoleného a jejich spolupráce byla něčím, co bych rád sledoval po zbytek filmu. Bohužel jakmile se děj přesune do psychiatrické léčebny, jede to už jen na komorní vlně zlověstného konverzování a nastavování idiotského finále. Připadá mi, že Shyamalan se chtěl trochu povozit na aktuální komiksové vlně a zároveň ji svým osobitým způsobem poplivat. To rozuzlení v tomto snímku je opravdu jako facka divákům jak komiksových filmů, tak i vyloženě fanouškům právě Vyvoleného - tohle si snad žádný z nich nepřál. Tak nějak si myslím, že to celé raději mělo zůstat jen u Willisova camea v Rozpolceném. (07.04.2019)

// Kreativní proces u psaní scénáře k tomuhle filmu si představuji asi tak, že Shyamalan po nečekaném úspěchu Split začal radostně mlátit hlavou o klávesnici dokud mu někdo neřekl dost, na víc stránek stejně nemáme rozpočet. Druhá polovina filmu je v podstatě tak špatná, až začnete chvíli pochybovat nad tím, jestli jste se sami náhodou neocitli v nějaké pochybné cvokárně. 2/10 (16.01.2019)

Nějak nechápu, proč Shyamalan vlastně natočil tento emocí prostý recyklát, který dějově navazuje na jeho starší (a celkem ceněná) díla Vyvolený (2000) a Rozpolcený (2016), protože tady už režisér jen mlátí prázdnou filmovou slámu a nenabízí vůbec nic nového. Neskutečně dlouhá prázdnota, kterou drží nad odpadem jen výborný herecký výkon Jamese McAvoye (např. Willis úplně do počtu). Někdy se stává, že i dvouhodinovou nudu vytáhne nahoru alespoň strhující závěr, ale tady se nepovedlo zhola nic (naopak, ti lidé zírající šokovaně do mobilů, mě na konci spíš nechtěně rozesmívali, stejně jako některá moudra o poznání vesmíru). Obrovské zklamání a dosud nejslabší snímek Shyamalana, který po jednom kroku vpřed, udělal zase dva vzad. (27.12.2019)