• anais
    ***

    Allen jako by se tu pokusil dotknout podobně nadčasových momentů jako Fellini v Amarcordu, nebo Visconti ve Smrti v Benátkách. Z Felliniho si bere sentimentální záběry z dětství (a ta Sharon Stoneová na začátku jako by vypadla ze Sladkého života), z Viscontiho „tlející“ pobřežní hotely. Ve filmu je pak zachycena i diskuze nad De Sicovými zloději kol Allen si tu řeší krizi, kdy on sám chce točit vážné filmy, ale diváci očekávají, že je bude nadále rozesmávat. Nedokážu posoudit do jaké míry to byl záměr, a do jaké míry se skutečná krize projevila během psaní scénáře, ale film je slepený z tolika různých částeček, že hledat nějaký hlavní příběh, který film řeší, je téměř marné. Je tu tolik věcí, že by z toho Woody jistě natočil filmů několik, a myslím, že lepších. Samozřejmě je tu mnoho vtipných okamžiků, a rozhodně to není špatný film. Jen si mi v tom trochu ztrácí hlavní myšlenka. Jako film o tápání uznávaného autora je to ale rozhodně silná výpověď.(9.6.2006)

  • betelgeuse
    ***

    Je typické, že Allen trpící mindrákem Američana, který nedokáže natočit skutečné filmové umění, sahá při vlastním pokusu o introspektivní výpověď k velmi názorným citacím evropského uměleckého kánonu (8 ½), do kterých se křečovitě snaží transponovat vlastní – a mnohem přízemnější – poetiku dialogy tažených hořkosladkých romancí. Výsledkem je na jedné straně fascinující sebereflexe autora, který už nechce být komediografem a rád by točil chmurné životní výpovědi (ale nemá na to), na druhé straně se film doslova rozpouští v nezvládnutém sledu obrazů poznamenaných felliniovskou psychadelií (slon na pláži, létající balóny, ufouni) a absencí autorského řádu. Na rozdíl od INTERIÉRŮ ale Allen alespoň nešetří sebeironií!(28.10.2005)

  • sud
    ***

    Tímto filmem mne poprvé Woody Allen zklamal. Klasické atributy Woodyho filmů, jako hlášky, jazz a krásné ženy, tu jsou, ale... Hlášek není tolik, nejsou bůhví jak vtipné a nepřinášejí nic nového. Krásných žen je tu hned několik, ovšem žádná není nijak výrazná a všechny vlastně tak nějak filmem proběhnou. Jen ten jazz zůstal (i když na gramofonu). Zvláště druhá polovina je značně zmatená. Woody se nejspíš nemohl rozhodnout zda má točit kritiku Hollywoodu, nebo poctu Fellinimu, komedii, či vážný film a v závěru všechno splývá do sebe, že nevíte zda je to film, nebo film ve filmu. "Vzpomínky na hvězdný prach" stojí úplně mimo všech Allenových filmů, nezapadají do jeho období smutných komedií ("Annie Hall", "Manhattan"), ani do romantického období 80. let ("Erotická komedie noci svatojánské", "Danny Rose z Broadwaye", "Hana a její sestry"). Nehraje v něm ani žádná Woodyho životní partnerka. Dobře, dáme tomu za tři, ale doufám, Woody, že už všechny naše příští filmová setkání budou jenom lepší.(19.7.2007)

  • Tosim
    ****

    Woody Allen to jistě udělal schválně. Aby si kritika i recenze myslela, že je to film o něm. Myslí si to i někteří diváci. Mám jeden dotaz: proč by si to myslet nemohli? Ničemu a nikomu to neuškodí. Ostatně: tenhle příběh, problémy režisérů, potažmo celého Hollywoodu, profesní i soukromé, by se daly aplikovat na mnoho tamních tvůrců. Takže zbývá jediné: užít si to!(25.10.2005)

  • Sarkastic
    ****

    Před zhlédnutím jsem měl strach ze dvou věcí, z nedostatku humoru a toho, že se brzo ztratím v ději a začnu se nudit. První obava rychle zmizela; zlomyslné střílení si z fanouškovství a dělání si z režiséra idola, pohodová atmosféra (podpořená výbornou hudbou), no a hlavně Woodyho specialita, tedy vtipné dialogy/hlášky. A co se týče toho druhého, první hodinu se mi myslím dařilo slušně orientovat v ději, ale pak přišlo „setkání na louce“ a taky jsem začal tápat. Na druhou stranu, ne že by mně to vadilo, bylo to totiž stále docela zábavné bloudění. Vzpomínky na hvězdný prach jsou filmem zvláštním, ztřeštěným, potměšilým, ale rozhodně dostatečně vtipným, ode mě jsou to solidní 4*. „Na Velikonoce přece neuvedeme film od ateisty.“ – „Pro vás jsem ateista, pro Boha loajální oponent.“(17.8.2013)