Vzpomínky na hvězdný prach

Allen jako by se tu pokusil dotknout podobně nadčasových momentů jako Fellini v Amarcordu, nebo Visconti ve Smrti v Benátkách. Z Felliniho si bere sentimentální záběry z dětství (a ta Sharon Stoneová na začátku jako by vypadla ze Sladkého života), z Viscontiho „tlející“ pobřežní hotely. Ve filmu je pak zachycena i diskuze nad De Sicovými zloději kol Allen si tu řeší krizi, kdy on sám chce točit vážné filmy, ale diváci očekávají, že je bude nadále rozesmávat. Nedokážu posoudit do jaké míry to byl záměr, a do jaké míry se skutečná krize projevila během psaní scénáře, ale film je slepený z tolika různých částeček, že hledat nějaký hlavní příběh, který film řeší, je téměř marné. Je tu tolik věcí, že by z toho Woody jistě natočil filmů několik, a myslím, že lepších. Samozřejmě je tu mnoho vtipných okamžiků, a rozhodně to není špatný film. Jen si mi v tom trochu ztrácí hlavní myšlenka. Jako film o tápání uznávaného autora je to ale rozhodně silná výpověď. (09.06.2006)

Je typické, že Allen trpící mindrákem Američana, který nedokáže natočit skutečné filmové umění, sahá při vlastním pokusu o introspektivní výpověď k velmi názorným citacím evropského uměleckého kánonu (8 ½), do kterých se křečovitě snaží transponovat vlastní – a mnohem přízemnější – poetiku dialogy tažených hořkosladkých romancí. Výsledkem je na jedné straně fascinující sebereflexe autora, který už nechce být komediografem a rád by točil chmurné životní výpovědi (ale nemá na to), na druhé straně se film doslova rozpouští v nezvládnutém sledu obrazů poznamenaných felliniovskou psychadelií (slon na pláži, létající balóny, ufouni) a absencí autorského řádu. Na rozdíl od INTERIÉRŮ ale Allen alespoň nešetří sebeironií! (28.10.2005)

Ten film má strašně hezký místa (Allenovo taneční vystoupení, dlouhý záběr na rozkošnou Charlottu Rampling, scéna ve vlaku - detaily na neuvěřitelně zvláštní lidi). Allen nabral inspiraci u jiných režisérů, všichni víme u kterých. Ale mě to nějak nevadí, film je nostalgický a milý. Na pět to asi není, ale já si nemůžu pomoct. (17.03.2006)

Iný, ale kvalitný Allen. Mám rád tieto jeho experimenty, hlavne ak sa drží stále ten svojej neurotickej osobnosti. Funkčnosť snímku je asi v neustálom pohrávaní sa s meta filmom a s tým ako vníma umelec realitu a umenie pre ktoré je obdivovaný. Ako obvykle poteší zbierka ženských predstaviteliek krásne dopĺňajúcich čiernobielu snovú atmosféru diela. Film je inak skúpy na silnejšie scény a zaujímavé priestory. Nejedná sa o žiadny komplexne a precízne natočený snímok jeho neskoršieho obdobia, kedy mesto a jeho osoby dýchajú. Podobne pocity vytvoril aj vo svojej Annie a Manhattane. Využívanie detailov, tu vytvára akýsi dopad na hrdinovu zmätenosť, ale nepustí nás do jeho hlavy ani za živého Boha. Tu ako keby chcel natočiť niečo odlišné. A aj keď to také je, stále si to nesie presne tie prvky, pre ktorého mám Woodyho ako tvorcu a umelca veľmi rád. Takže spokojnosť. (13.11.2013)

Přistup, Woody, ať Tě na obě líce poceluji. Za svůj nejodvážnější film si to jistojistě zasloužíš. "Stardust Memories" je allenovka pro pokročilé, Allen ve vysoké koncentraci. V houští metapříběhů se mísí autobiografické prvky (hlavně rozhořčení z kritiky "Interiérů") s citacemi z Felliniho, pohybující se na hranici poklony a decentní parodie. Je to neotřelé a vtipné, arogantní i křehké zároveň, plné úžasných formálních - scenáristických i vizuálních - experimentů. Medaili a potlesk tomu zrzkovi. (24.09.2012)