22. července

║Rozpočet $20miliónov║ Režisér Paul Greengrass vie dobre zamávať u diváka s takýmito skľučujúcimi témami. V tomto ohľade, ktorý sa týka terorizmu, či mocenského útlaku, nemá konkurencie. Vie sa dostať dosť pod kožu, aj keď v tomto prípade tak diváka nevytrápi. Brutálny útok v meste Oslo a na ostrove Utoya nám ponúkne len skratkovito, za prvú pol hodinu filmu je po všetkom besnení a príbeh sa následne venuje obetiam ich postsyndrómu a súdu bezcitného kata. Príbeh nám zosumarizuje aký je systém krehký a ako rýchlo môže zlyhať. Ako prežíva obeť a ako v pohode si pláva systémom násilník. /70%/ (31.03.2019)

Aktivní střelci byli dlouho považováni za výtvor slavnoj americkoj národu, ale jejich myšlenky se bohužel dostaly až do Evropy. Samozřejmě moc tomu nepomohly ani davy křováků znásilňujících naše ženy a psy nebo hajlující politici na náměstích. Největší tragédie se logicky musela odehrát ve Skandinávii, kde jsou kvůli štědrému sociálnímu systému nejdelší fronty na imigračních úřadech. Greengrass nezklamal. První hodina je explicitní peklo. To je jeho království, ale následné přípravy obhajoby, rodinná linka plná rehabilitací a závěrečný soud už působí dost utahaně. (19.03.2024)

Pozrieť si 22. júl dva roky po uvedení je myslím dobrý nápad, pretože z odstupu človek nečaká vzhľadom na meno režiséra film roka či dokonca desaťročia. Skrátka tu máme film o jednej tragickej udalosti od toho, kto to s podobnými témami vie najlepšie a rozhodol sa spracovať príbeh tak, ako sa rozhodol. Vzhľadom na to, akými všemožnými cestami sa dalo ísť, je pochopiteľná aj istá kontroverzia okolo filmu a medzi viacerými fanúšikmi Greengrasa aj mierne sklamanie. Preto je ale dôležitý práve ten odstup od projetku. Každopádne ma táto rekonštrukcia skutočných udalostí oslovila viac, než jednozáberová monotónna "videohra" určená pre prvú signálnu, ktorá konkurovala tomuto Netflixu v kinách. Za najhodnotnejšiu scénu filmu považujem tú, kedy ďalší ultrapravičiar pri výpovedi dá Breivikovi najavo, že je v tom sám. Či už to myslel vážne, alebo len nechcel vyzerať pred verejnosťou ako násilný radikál, Breivik proste pochopil... (31.03.2020)

To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost. (27.10.2018)

Tak ani Greengrass nedokazal zlomit Netflixovske prekliatie priemernych filmov. Greengrass mal k dispozicii temu, ktora sama o sebe je neskutocne fascinujuca, ale on k nej pristupuje tak chladne, ze vo mne nedokazala vyvolat ziadne emocie. Behom uvodneho masakru ma mrazilo jedine ked sa Breivik viezol na lodke na ostrov a este chladnokrvne predstieral, ze on nic, on muzikant. A aj to len preto, ze som vedel co vypukne. Akonahle sa ale rozputal masaker, tak v snahe o dokumentarne pojatie to pôsobilo nezucastnene. Nasledne nasledovala najdlhsia cast filmu v ktorej sme paralelne sledovali utrpne zotavovanie jednej z obeti a Breivikove uzivanie si slavy a pohodoveho pobytu v base. Z tejto casti som citil obrovsku snahu tvorcov o to, aby vo mne za kazdu cenu vyvolali nenavist voci Breivikovi. Lenze s tym u mna neuspeli. Na to sa vsetky postavy spravaju tak chladne, ze skoro pôsobia jak roboti. V poslednej casti filmu behom sudneho procenu dochadza k rozhreseniu, ked si ma spolu s jednou obetou aj divak uvedomit, ze nejak musi zit dalej aj ked na svete existuju take monstra. Z toho ako tu je Breivik podany, ma na nom fascinuje len jedna vec. Na jednej strane absolutna nenavist voci nejakej skupine ludi a zaroven totalna absencia empatie. Najlepsim trestom by bolo, kedy ho uznali za blazna, aby pocitil, ze jeho motivacie nikoho nezaujimaju a pre ludi je sice nebezpecny ale zaroven totalny blazon. 5/10. (27.10.2018)