Vesničko má středisková

V najlepšom zmysle slova laskavá česká horká komédia. Dnes je to vďaka Hrebejkovi (ale už aj Sverákovi) a spol. obávaný temín. Pre zúčasnených role ich životov. Mne film pripadá dnes už trošku, ale vážne iba trošku, tezovitý a zjednodušene moralizujúci. Neopozeratelná záležitosť a na komunizmus aj dosť odvážna. Najvtipnejšia scéna: "Trasenie" so Šafránkovej hlavou. Mne bráni najvyššiemu hodnoteniu povesť snáď najlepšieho československého filmu, alebo komédie všetkých čias. Výčitky voči scenáru, réžii, alebo hereckým výkonom totiž nemám, okrem tých spomenutých nepodstatných drobností, žiadne. (24.09.2009)

Pořád jsem nějak nepochopil proč všichni pana Menzela za tento film tak vzývají. Jedinou opravdu vyvedenou věcí na filmu je doktor Skružný v podání R. Hrušínského, zbytek jsou pouze nepovedené vtipy. Nevím jak jiným, ale mě osobně nevyhovuje, když mají všichni vánoce a můžou se smíchy utřískat, jen uvidí Jánose Bána, jenž hraje duševně zaostalého jedince. Mě teda bylo spíš dost smutno při pohledu na něj a mít výtlem je to poslední, co mě napadlo. Ale co už, hlavně že se to lidem líbí.:) (20.06.2005)

Na obci Křečovice, která je [ehm ehm, upravuje si kravatu] jednou z ústředních postav Vesničko, má středisková, lze ideálně zkoumat trauma české vesnice, jako obětního beránka iluzí a ambic čtyř období - ladovského, normalizačního, porevolučního kapitalismu a popkultuního pozdního kapitalismu. Křečovice si jako prostředí pro film vybral Menzel z důvodu jejich zachovalosti navzdory kolektivizační transformaci, kdy si ves zachovávala všechny ty vizální archetypy předválečné 'ladovské' obce s kostelem na kopci, stromovými alejemi a přívětivým světlem z oken skromných domků. V těchto kulisách natočil příběh o stmelené, zdánlivě až samosprávné komunitě, kdy se nejvíce postav schází mezi zdmi JZD či v betonové sokolovně. Samotné Křečovice po revoluci přežily bezpečně veškeré snahy o transormaci v devadesátkové éře hurá kapitalismu, což nejvíce symbolizuje vyklizená diskotéka U kohouta, která zde byla na místě právě oné bývalé sokolovny. V současné době se vedení města rozhodlo přilákat turisty mimo jiné tím, že znovu vztyčilo ikonickou železnou bránu s rudou hvězdou u vjezdu do místního zemědělského družstva a spíchlo dohromady expozici o natáčení filmu. Tahle ironie mě napadla právě při posledním sledováním tohohle filmu a zkoumáním jeho všeobecné obliby napříč režimy s vědomím toho, že na obou stranách politického spektra zněly tehdy a dnes hlasy o tom, že film je buď příliš kritický nebo naopak příliš benevolentní vůči tehdejší době a postavám. Kdo je s ním ale spokojený, je obecně střední třída, protože jeho výjevy a představy o komunitě postavené na sdílení klobás a piv ze sedmýho schodu, jsou jí vlastní napříč režimy, protože vyprávějí o slastném životě v nějaké malé izolované zahrádce, za jejíž hranicemi je to už stejně nějaký divný a nepravý. Na oblibě Vesničko, má středisková se pak dá studovat na jakých obrazech je postavená iluze české malebnosti a spokojené izolovanosti navzdory dějinám a zbytku světa (viz mimoděčné zmínky v televizi o katastrofě na belgickém fotbalovém utkání, na které kouká v hospodě jenom opožděný Rákosník), což vytváří nepohodlnou konstantu mezi normalizačním a současným individualizačním uvažováním. Přičemž se nad to sám nevyvyšuji, protože jsem si plně vědom, nakolik je ve mně obojí vepsáno a proto poetice spáleného listí, smradu letních rybníků a vesnických zábav nedokážu uniknout a objektivně nepodlehnout. Protože když po pohřbu popíjejí na hřbitovní zdi řidič náklaďáku, doktor a hrobník pivo k čerstvě vyuzeným klobásám a říkají si, jak je na tom světě krásně, musíte uznat jak do vás ta slastná pasivita nakrásně vstupuje. (18.08.2023)

Nádherná "česká poetika", excelující herecké výkony (János Bán, Marián Labuda, Rudolf Hrušínský etc.), perfektní a inteligentní humor či přiměřené a především nemoralizující zamyšlení nad některými mizernými vlastnostmi, které přežívají mezi lidmi bez ohledu na společenské zřízení či dobu. To vše a mnohem více dělá ze snímku VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ mou bezkonkurenčně nejoblíbenější českou komedii... a vlastně nejen českou. (18.09.2003)

Maďar a Slovák ve filmu českého režiséra, naštěstí oba zapomněli na slovensko-maďarské vztahy, a tak se na konci opět usmířili. Vemte beztvarý kus plechu, narvěte ho do Svěráku, utáhněte a ten plech dostane tvar! Pak ten rovný kus plechu dejte montérovi Menzelovi a ten na tom rovném kusu plechu vykouzlí reliéf. Jako předlohu mu dejte rustikální sochy Labudy, Hrušínského a spol. A úspěch se už dostaví sám. Zcela poprávu. A úsměv Jánose Bána širší jak úsměv Zdeňka Trošky je skoro legendární. (19.04.2006)