Faust

Diabol roztiahol nad smrteľníkmi svoj plášť a svet sa zmieta v agónii. Faust spečatil svoj osud a vložil ho do rúk Mefistovi. Vizuálne pôsobivé dielo nemej éry niekedy dopláca na zbytočnú expresivitu. Aj tak sa jedná o kompaktný snímok s nápaditými zábermi kamery, nasvietením scén a slušnými trikmi. Dodatočne doplnená hudba ( Timothy Brock ) zatraktívňuje podobné filmy a je len dobré, že sa tak deje ( napr. Muž s kinoaparátom ). (01.04.2010)

Faustovský motiv obětování duše za vyšší poznání řešili intelektuálové ještě předtím, než Goethe napsal svůj opus magnum. Co mě se týče, celkem radikálně mám jasno (existuje víc než vědění?), a tak jsem se těšil na Murnauovu verzi. Bohužel se právě této podstaty faustovského mýtu vůbec nedotýká a ploše jej zredukoval na problematiku požitků mládí a vztah s Markétkou, což jinak úžasnému filmu pro mě dost sebralo působivosti, protože milostný motiv v polovině filmu začíná být zbytečně dlouhý. A je to škoda, protože Murnau byl mistrem chmurných výjevů, jen úvodní scéna s jezdci apokalypsy ve mě probudila naprosté nadšení, po ní setkání Fausta s Mefistofelem, další pak následovaly. A určitě stojí za srovnání výjevy zástupu funebráků vynášející mrtvé ve Faustovi a v Nosferatu; podobných paralel pak v obou filmech velmistra německé expresionistické hrůzy nalezneme víc. Vizuálně nádherný a především působivý film. A pro ty, co se tu ušklíbají nad happyendem: ten jste viděli kde? Možná tak dobrý konec pro lidstvo, určitě ne pro Fausta a Markétku. A přitom lidstvo je to, co si boží/ďábelské rány zaslouží. (09.06.2013)

Do Mefistova zjevení jsem jen zíral s otevřenou pusou, působivost s jakou se Murnau vypořádal se silami pekelnými neznala mezí. Lucifera debatujícího v temnotách s archandělem či zahalujícího město černým pláštěm moru osobně považuji za jedno z nejlepších filmových zosobnění pána temnot. Kdo by to byl řekl, že téměř ve stoletém filmu něco podobného objevím. Ona vůbec ta zhruba první třetina byla měrou vrchovatou prošpikována atmosférou, hustou tak, že by se ani nedala krájet. Expresionismus v plné síle! K Murnauovým se zprávy o jeho úpadku v druhé polovině dvacátých let evidentně nedonesly. Zbývající dvě třetiny sice ztrácí na oné působivosti a do popředí se dere spíš klasické melodrama, ale díky vynikajícímu Emilu Janningsovi v roli Mefista či naivní, přesto svůdné kráse, Camilly Horn jako Markétky rozhodně neztrácí celkově a i divák dosud příliš nezasažený klasickými "děly" němého filmu, tedy já, je spokojen. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (21.11.2015)

Tenhle snímek je, pravda, na němý film až nečekaně zábavný, v první půli dokonce hodně a vlastně se mi líbil, ale chování většiny postav bylo strašně nervující (tenhle typ bezmoci ve filmech opravdu nemám rád), Mefisto neměl dobrý vzhled (a nějak už neřeším, jestli je ten Emil Jannings taková hvězda), milostná pletka nepříliš zajímavá a samotný konec vyloženě ubohý. To jsou věci, které pro mě trochu kazí jinak hodně dobrý film a řadím si ho zatím jako Murnauův nejlepší. (24.05.2008)

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. U Fausta jsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych Murnauova Fausta označil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímku vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí. [70%] (08.01.2024)