Vzpoura ve věznici Carandiru

Tak tady se inspirovali pro třetí řadu Prison Breaku. Povedený brazilský vězeňský film. I když v tomhle prostředí mám radši americkou produkci. asi mi vadí ta syrovost. Škoda jen, že vězni jsou tady představování jako učinění miliusové, kteří jsou ve věznici omylem a zásahovka je tady za absolutní zlo. Ono to asi bude trošku jinak. Zavěrečná půlhodinka je opravdu syrově surová. Jinak se mi to docela líbilo. (10.08.2011)

Zoufale nudná přehlídka teploušských výtečníků, kteří jsou všichni nevinní jako v Shawshanku. Pokud pominu závěrečnou vzpouru tak se ve filmu neděje prakticky nic. Patrně ta nejnudnější část je složena z výpovědí, z nichž má zřejmě divák pochopit, že vlastně nesleduje pouhopouhé kriminálníky, ale veskrze poctivé a slušné občany, kteří byli jen ve špatnou dobu na špatném místě. Jihoamerická telenovela plná teplometňáků, kurev, špíny, feťáků a AIDS. Díky Hectore, ale toto dílko si strč do řiti, vězni v Carandiru ti ukážou jak, poněvadž jsou v tom znalí. (02.01.2016)

Na některé filmy se jen těžko nasazují západní etická kritéria a filmové osudy věznice Carandiru v San Paulu jsou právě ten případ. Fyzické herectví, abnormálně autentická mizanscéna, syrový pletenec příběhů - téměř pikareskní barvitosti, neuvěřitelný svět, jihoamerická realita tolik odlišná od civilizovanosti evropského prostoru...umocněná navíc uměleckým rastrem pro latinskou Ameriku příznačného magického realismu, v jehož intencích jsou všechny události silně zveličené (násilník znásilnil 221 žen...), celá událost má víceméně mýtické parametry, všichni zločinci jsou nevinní a převyprávějí divákovi svou osobní místně i časově lokalizovanou pověst... Podobné filmy: Město bohů, Tropa de Elite, Ônibus 174 (15.03.2009)

Film režiséra Hectora Babenca, jež byl za režii Polibku pavoučí ženy nominován na Oscara (a poražen Sydney Pollackem), si v české (video)distribuci vysloužil zavádějící název vybízející k dohadu, že hlavním tématem takřka dvouapůlhodinového snímku bude neblaze proslulý masakr vězňů. Vzpoura, zřejmě zažehnutá nesmyslnou potyčkou a přiživená rozvráceným vedením instituce, se sice odehraje až v poslední pětině filmu, avšak do příběhu strukturálně patří – je jakýmsi vyvrcholením dříve naznačeného, ne pouze zdobným přívěškem, za jaký ho označila část kritiky. Film vznikl podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který při své práci ve věznici v São Paulu vyprávěním vězňů sám naslouchal. Ohraničení filmového vyprávění lékařovým svědectvím však není příliš akcentováno a slouží spíše jako prvek autentizující takřka intimní příběhy odsouzených. Ornamentální barevnosti dosahuje film nejen díky „pečlivé stylizaci nepořádku“, ale též díky kameramanské práci Waltera Carvalha (dále Hlavní nádraží, Žluté mango). (16.08.2005)

Brazílske filmy vedia byť poriadne silné, čo je aj prípad Carandiru. Drsnosť, autenticita a bezútešnosť je v tomto prípade priamo úmerná prostrediu a prirodzenému naturelu ľudí, o ktorých tento film vypovedá. Babenco natočil sugestívnu drámu, ktorá ponúka jednotlivé osudy väzňov veľmi citlivo a zároveň bez príkras...Celkovému vyzneniu prospelo aj nehostiné prostredie Carandiru, žiadne umelé dekorácie a ateliéry. Herci sú rovnako civilný a len zvýrazňujú celkový dojem. Tento film nehodnotí, nemoralizuje, nie je prvoplánový ani popisný, udržiava si správny nadhľad a akoby dokumentaristický štýl, ktorý je maximálne účelný...Babenco odviedol kus dobrej roboty! (25.11.2010)