Fanny a Alexandr

Vidět Bergmana na plátně, jedno z mých velkých přání. Konečně se mi poštěstilo a mohu si odškrtnout další položku ze seznamu. Při závěrečných titulcích jsem sledoval osazenstvo kina a říkal si, jestli ostatní zhlédli alespoň zčásti to samé, co já. Ingmar Bergman zažil vskutku podivuhodný život, soudím podle autobiografie Laterna magica, kde Bergman velmi vtipně, neotřele, trefně a sebeironicky popisuje své dětství a následný "těžký život umělce". Jak píše berg.12, i já jsem měl podobný pocit. Jen s tím rozdílem, že listuji právě Mistrovou autobiografií. Nemá smysl se podrobněji rozepisovat, vše podstatné je již řečeno v komentářích ostatních uživatelů. Takže jen dodám - geniální shrnutí Mistrovy kariéry a poslední velká spolupráce dvojice Bergman-Nykvist. (31.08.2007)

Bergman má neuvěřitelný dar na to, jak si pohrát se smrtí. Tady působí spíš pohádkové než děsivě, a to především kvůli přítomnosti dvou zklidňujících postav, babičky a strýčka Izáka. Já bych osobně z názvu Fanny úplně vypustila, protože pro film není nijak důležitá. Hlavní roli hraje Alexander a s klidným srdcem můžu říct, že zejména Alexandrovy oči. V nich se odvíjí celý příběh, místy veselý a místy děsivý. Stačí se dívat do toho páru za všech okolností vzdorujících očích a víte, jak se cítí mimořádně nadané dítě, které se dospělým nechce a nemůže podvolit. Jestli Bůh je, nakopal bych ho do prdele. (17.05.2005)

Rodinné drama středostavovské švédské rodiny je nepochybně - jako většina Bergmanových témat - trvalou bolestí jeho vnitřní duše. Problematický matčin sňatek a následné drama tyranství a omezování osobné svobody nahlédnutím pod povrch luteránské ortodoxie a pochopením, proč v minulosti i z této země odcházela početná emigrace do Severní Ameriky neohraničených možností. Zdánlivě neobvyklý námět zvládá Bergman se záviděníhodnou bravurou a věren svému dušezpytu s důkladným, takřka minuciózním sledováním postupných změn duší svých hrdinů. Film cítím jako jakési skeptické doplnění SCÉN Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA. Je dokladem univerzálního záběru Bergmanova pohledu a suverénního zvládnutí i zdánlivých maličkostí filmařských dovedností. (26.08.2007)

Viděl jsem verzi o délce „pouhých“ 3 hodin, to předesílám. Jak začít… Fanny a Alexander je strašně zvláštní film. S postupující stopáží se v něm není úplně jednoduché vyznat, přestože se zpočátku navenek tváří jako nijak zvlášť komplikované kostýmní drama o jedné velké rodině. Ale to se po hodině mění. Všeobecné veselí (plné lehkých infantilností-jednu za všechny bych jmenoval odzbrojující „ohňostroj“), přeplněná mizanscéna (obsahující hotový arzenál rozličných serepetiček), spousta barev (v čele s dominantní červenou) se totiž najednou převrátí v přesný opak, a rozhodně to není jenom přenesením děje z paláce babičky Ekdahlové do domu biskupa (ostatně i příbytek vitální dámy dojde k „přebarvení“ na bílou). Atmosféra se nejenom změní v depresivní, ale místy v ní divák může skoro vycítit příměs hororu (své udělala i Harriet Anderson v malé roli služebné). A ještě před návratem prapodivná „návštěva“ u Isaka…jakoby divák sledoval postupný vývoj Alexandrovy fantazie. A když už se zmiňuju o hlavním hrdinovi (Fanny tu je div né páté kolo u vozu, rozhodně ne rovnocenná partnerka, jak by se dalo čekat podle názvu filmu), musím podotknout, že mi s přibývající stopáží byl čím dál méně sympatický (zlomil jsem nad ním hůl po nadějném odporu, který se však změnil v ufňukané nic), až mě ke konci už docela slušně iritoval (k závěru mi totiž připadal jako rozmazlený spratek, ne citlivý hoch s velkou fantazií potřebující…něhu?). Naštěstí zde byly i jiné, zajímavé postavy, např. erotoman Gustav Adolf, již zmíněná babička Ekdahlová, démonický biskup a několik dalších. Co se týče samotného příběhu, tak se v něm sice vyskytlo několik slabších momentů (groteskní nástup policie, teta vypadající jako chlap/bratranec zas jako žena + vyloženě „wtf“ scéna s truhlou), ale celkově nenudil. Podstatný pro mě při sledování byl také fakt, že jsem cítil silnou Bergmanovu výpověď o jeho vlastním světě (a samozřejmě dětství), některé repliky byly jakoby přímo směřované k divákovi (od rekapitulujícího tvůrce), i když žádný pohled do kamery se (naštěstí) nekonal. K filmu bych se někdy v budoucnu rád vrátil (až toho budu o Bergmanovi a jeho tvorbě vědět zase ještě o něco víc), pak třeba přehodnotím aktuální slabší 4*. „Jestli Bůh je, nakopal bych ho do prdele.“ – „To je zajímavá teorie, navíc zcela odůvodněná.“ (14.05.2014)

Tento tříhodinový rodinný epos (existuje i šestihodinová verze, která se promítala ve 4 dílech) můžeme pokládat za jakousi přehlídku autorových nejoblíbenějších postav, témat i postupů. Režisér popouští uzdu fantazijnímu rozletu, umocněnému i barevnou nablýskaností, do níž se noří především vánočně vyzdobený dům v první třetině vyprávění. Poté převládají potemnělé odstíny. Ty mohou odkazovat k rozdílným významům: jednou probouzejí tíseň, když souvisejí s drilem bezmála vězeňským, podruhé ovšem tajemné příšeří uvolňuje rozlet snění a představ (neboť starožitníkův krám skýtá bezpečí). Bergmanův dvorní kameraman Sven Nykvist používá barevné řešení jako součást katarzního účinu, barvy v jeho pojetí nabývá výrazných charakterizačních hodnot. Nebývalá naděje, která celé vyprávění provází, vtiskuje snímku překvapivou vroucnost, kterou vděčně přijali jak diváci, tak třeba členové americké Akademie, která Fanny a Alexandru udělila čtyři Oscary - za nejlepší zahraniční film, za kameru, výpravu a kostýmy. Chce to hodně trpělivosti, ale pokuď ji budete mít, je dost dobře možné, že se pro Vás Fanny a Alexandr stane naprosto zásadním dílem. (24.02.2009)