Režie:
Ivan OstrochovskýKamera:
Juraj ChlpíkHrají:
Samuel Skyva, Samuel Polakovič, Vlad Ivanov, Vladimír Strnisko, Milan Mikulčík, Tomáš Turek, Vladimír Zboroň, Martin Šulík, Vladimír Obšil, Zvonko Lakčevič (více)Obsahy(1)
Píše se rok 1980. Michal a Juraj jsou dva studenti bohoslovecké fakulty v totalitním Československu. Jejich učitelé ze strachu před zrušením kněžského semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý z mladých seminaristů se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová svoji víru a stane se předmětem nátlaku Státní bezpečnosti. (Aerofilms)
(více)Videa (1)
Recenze (72)
100% depresívny pohľad na 40 rokov dávnu minulosť na Slovensku, ale v konkrétnom prostredí, odtrhnutom takpovediac od bežného života. Každopádne chápadlá režimu dosiahli aj sem a postavám tak nebolo zrovna najľahšie na duši, i keď sa snažili žiť duchovným životom. Predsa len ma tento vizuálny experiment až tak nepohltil, ako klasický triler by mohol fungovať tiež, takto pôsobí Ostrochovského dráma trochu maniéristicky. A pokojne mohol film potiahnuť o ďalšiu štvrťhodinku, možno by som v takom prípade siahol po vyššom hodnotení. ()
Film je až takým veľkým umením, že ma dvakrát uspal. Pritom ide o také veľké komunistické svinstvo, až to bolí. No ale umením bez poriadneho vypovedania deja, bezdôvodým čiernobielym obrazom, statickými scénami to celé pochovali nie do trezoru, ale pre výhradne artového diváka. Skazu na filme dokonal katastrofálny zvuk, keď polovici postáv nebolo v niektorých pasážach vôbec rozumieť. ()
[vzpomínky na LFŠ] Od prvního do posledního záběru zvláštně statický a vizuálně vycizelovaný film, který sice svádí k tomu, smést jej jako samoúčelnou obrazovou onanii, přičemž ale zvolená forma je naprosto adekvátní mikrosvětu poskládaném ze statických náboženských ikon. Služobníci jsou mimo jiné důležitou připomínkou tichého odporu v kontrastu s obvyklými panicky užvaněnými vzpomínkami na předrevoluční časy. Zvolená forma mimo jiné také skvěle odhaluje prázdnotu stranických gest (mrtvá schůze) oproti mlčenlivému, pokornému odporu v rámci vlastních mantinelů.___ Každopádně u tohohle filmu si můžeme přečíst jeden z patrně nejdebilnějších komentářů v téhle databázi (a že je z čeho vybírat), který filmu vytýká, že si není "jistý, k čemu vlastně tenhle film dneska SLOUŽÍ" (kurva vole jakože cože?). Jak strašně se musí někdo bát o vlastní relevantnost, že se začne zahazovat touhle primitivní angažovaností? Můžete mi někdo oznámit, k čemu tenhle člověk vlastně dneska slouží? ()
Vítězství formy nad obsahem, to bych napsal na úvod tohoto komentáře, věřit v nesouměřitelnost (protikladnost) obsahu a formy, takhle však – věře, že v těch nejlepších filmech formální prostředky zakládají (předurčují) obsah (fabulí), a naopak; vztah těchto dvou konceptů je pro mě tudíž komplementární – si musím postesknout, že je škoda, že ke krásným obrazům (záběrům) nepřibyl pozoruhodný (tj. emočně vzrušující a strhující) obsah. A musím říct, že se jedná o škodu přímo dvojitou, přihlédneme-li k tomu, že téma vztahu komunistické moci k církvi a jejím představitelům je tématem, který český/slovenský film doposavad příliš nevytěžuje (napadá mě pouze Zapomenuté světlo). Z odstupu přemýšlím pouze o tom, nakolik o tom, že tenhle film působí tak děsně unyle, distancovaně, akademicky (ano, teď to myslím pejorativně) rozhodlo to, že ho Ivan Ostrochovský natočil tak, jak ho natočil, totiž jako modelový evropský arthouseový film, a nakolik je chyba na straně scénáře. Tím, že zápletka na papíře nevypadá špatně (témata kolaborace s mocí, odvahy, vlastního svědomí jsou vždy nosná), mě to nutí do odpovědi, že to, co mělo být hlavním kladem filmu (a v jistém ohledu prostě je!), totiž příznaková kvalita obrazu, film „rozbilo“, odsoudilo obsah k úloze pouhého přívažku. Musím se opakovat, škoda. 60 % ()
Je vidět, že režisér Ivan Ostrochov je původně dokumentarista. Černobilé záběry jsou skvěle nasmínamé a často si i zajímavě hrají se světlem (například v jedné sekvenci rozhovoru Stbáka s kněžím, kdy kněží je vidět a Stbák je jako tajemné zlo zahalen do tmy.) Jsou tady i jiné zajímavé nápady (například když je znějící hudba utnuta zaklapnutím auta). Dokonce ani ta studená atmosfera mi tak moc nevadila, protože se mi nějak k té době a přísné bohoslovecké fakultě hodila. Co mi už trochu vadilo (nebo minimálně vytvořelo takové dilema) a rovněž to může souhlasit s dokumentaristickým zaměřením tvůrce, že pohled do prostředí je sice ucházející, ale do postav se moc nedostaneme, pracuje se s nima spíše jako s loutkami a to morální dilema pak taky tak nevyzní. Na první pohled jsou tedy Služebníci vesměs dokonalé sošné dílo. Ze studeného materiálu, ale zbyde i trochu studený zážitek a takhle asi režisér Ostrochov vážně zaboduje hlavně u festivalého diváka. Dokázal bych si tu látku představit zpracovanou i plastičtěji. Ale jako úmělecký film to určitě má něco do sebe a je dobře, že to i takhle vzniklo. Váhám nad hodnocením a nakonec si dovolím mírně nadhodnocovat. ()
Galerie (32)
Zajímavosti (6)
- Ostrochovský čiernobielym vizuálom ozvláštňuje rozprávanie príbehu. Jednak predstavuje striedmosť ako symbol, k čomu sú vedení seminaristi počas ich cesty ku kňazstvu. Čierna i biela však symbolizujú aj dve ideológie, kresťanskú i komunistickú, ktoré stoja proti sebe, no fungujú spolu v jednom svete, tu na Zemi. (Biopler)
- Film je veľmi úsporný čo sa týka dialógov či skrátka hovoreného slova. Ostrochovský chce formou diela dať do kontrastu realitu, v ktorej predstavitelia komunizmu mnohokrát používali prázdne frázy, ktoré masy po čase i vďaka ich odkazu ignorovali či brali s rezervou. Robí tak napr. formou zobrazenia schôdze komunistických funkcionárov, ktorú sníma bez jediného slova a poukazuje na prázdnotu, kde každý účastník poslušne zdvihne ruku. (Biopler)
- Postava kňaza Přemysla Coufara je odkaz na reálneho rímskokatolíckeho kňaza Josefa Toufara, ktorý sa stal, rovnako ako filmová postava, obeťou komunistického prenasledovania Cirkvi v Československu na začiatku 50. rokov 20. storočia. (Biopler)
Reklama