Švestka

Při téhle hře je třeba mít neustále na paměti úvodní seminář o senilitě, snad implikované jako nevyhnutelná součást stáří. Samozřejmě se bude vkrádat myšlenka, jestli je tedy servírování humoru, v této hře jaksi tenisové (totiž že člověk celou dobu sleduje v zásadě pár fórů lítat tam a zpátky), schválně a tudíž demonstruje onu senilitu zachycenou stejně okatě podvratným způsobem, jakým je nám vnucována existence samotného Járy Cimrmana, či jde zkrátka o určité tvůrčí zadrhnutí. U některých děl se možná rozhodneme snadno, jde-li o způsob vyprávění nebo o zfušovanou práci, tady budou asi furt fungovat určitý rozpaky. Na atraktivitě to ale stejně nepřidá, takže Švestka – meh, jedna ze slabších Cimrmanových her. (04.11.2014)

K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří především dvě vady, komplementárně spojené. Jsou to neschopnost udržet myšlenku a druhá vada neschopnost myšlenku opustit. Takhle nějak začíná beseda před Švestkou a platí to i o samotné hře. Ta je tradičně výborná, vtipná a... A působí jako mlácení již cimrmany v minulosti nejednou vymlácené slámy. Oni i tvůrci přiznávají, že napsali hru bez děje "od starců pro starce". Jako by se skutečně upnuli na jednu myšlenku, kterou ne a ne opustit. Ovšem že by to nutně bylo na překážce zábavě, tak to se tedy říct nedá. (25.10.2007)

Cimrman nezklamal ani tentokrát. Vedle fekálního, sexistického či estrádního humoru, který se na nás valí ze všech stran (od amerických teen komedií až po současné zábavní pořady místní produkce), se cimrmanovské hry s lehkostí vznášejí nad vším tím odpadem a ladně mávají křídly inteligentního a nenuceného humoru. A Švestka nevybočuje z řady. (19.07.2012)

'Švestku' jsem si nechal na úplný konec, protože ji mám nejradši a zároveň si myslím, že je to #1 DJC. Je to hra česká a snoubí se v ní spousta tradičního Česka - vesnice, železnice, zpívání, dědkové, senilita se správnou nadsázkou, i ta švestka. Užívám si atmosféru téhle hry. Jestliže někdo řekne "Jára Cimrman", první, co se mi vybaví, je Smoljakův monolog v semináři ke Švestce. 11.6.2010 mi bylo DJC představeno. Nejdřív jsem viděl Akt a následně Němého Bobeše a už to bude skoro pět let, od smrti Smoljaka a od momentu, kdy jsem s DJC začal a možná skoro deset let, co se věnuju aktivně sledování filmů. Trochu to na mě padlo, kolik jsem tím strávil času, jako starej dědek jsem vzpomínal. Bylo mi líto, vidět tak úžasnou živou hru a říct si přitom, že Smoljak a Kašpar, kteří v ní excelují, už tu nejsou. Jak by řekl pan Smrtka: Tak na shledanou. "Jestlipak ses, pane Bože, díval, ptá se Cimrman chybujícího stvořitele..." (...) "Pekárku, mám nový vynález, bezbolestné kleště..." (...) "Já jsem totiž jako student..." (...) "I když poslyšte, ona to vždycky pravá svíčková nebyla." (...) "Profesor Albert Pražák..." (...) "Já mám se svou hlavou starostí až nad hlavu."(...) "A co, vy kluci? Vy se tady držíte jak dva buzeranti..." (...) "Přemku, ještě jednou řekneš slovo žebřík a já na mou duši z toho vozejku vstanu a přerazím tě." "To prej se stalo!" (...) (přepsaný komentář z 11.7.2010) ____ 95% (1997) (11.03.2015)

Myslím, že na Cimrmanově dramatickém díle byla vždy nejcennější mimoběžná konstrukce dialogů. Řeč plyne, a řečníci ani tak nereflektují výroky ostatních, jako se spíše hledí vykecat. Je to velmi přirozené, a současně velmi obtížné napsat. V nejryzejší podobě to můžeme slyšet v „driftovací fázi“ Severního pólu. --- Do extrémní polohy se takové dialogy dostávají ve chvíli, kdy je na jevišti sklerotik. Skleróza je vždycky směšná, však jen vzpomeňme, jakou báječnou srandu z ní vytěžil Felix Holzmann. (Který ovšem, mimochodem, mimoběžné dialogy jinak skoro nikdy nezvládal, naopak až násilně mířil k cíli zarytou výměnou ve schématu nahrávka - smeč - nahrávka - smeč. Určitě ho hnala omezená televizní stopáž.) Cimrman ovšem Holzmanna „nemohl“ znát, nejspíš se inspiroval svým vlastním Dědem Vševědem. --- Prokecat na jevišti půldruhé hodiny, aniž se dospěje k jakékoli akci, to je mistrovský kousek. O to milejší, že rekonstrukce dramatu byla nejspíš inspirovaná přibývajícími stařeckými neduhy jak Génia, tak jeho oddaných propagátorů. Boje o rakousko-uhersko-české (jemně nakrájené) vyrovnání jsou dávno zapomenuty, budoucnost aluminia je nám ukradená, a těšíme se z toho požehnání, dožít se věku, kdy už jsme všichni tak trochu „padlí na hlavu“, ať už z Milešovky, nebo jiných vrcholů našeho mládí. (25.03.2011)