Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (259)
9.10.2023 Tak jsem dala Bergmanovi ještě jednu šanci po vydatném zklamání z Šesté pečeti. I když tu zůstal Bergman takový, jak ho známe, dost se zmodernizoval a to i jeho metaforické přístupy. Přesně tento film je dle mého příkladem toho, že umění (zda se jedná o médium filmu nebo jakékoliv odlišné umění) lze považovat za pouze subjektivní věc, která na nás nechá dopadávat subjektivní dojem, na každého jedince odlišný. Esenci každého díla lze vyčíst jinak a odlišně k ní přistupovat. Nemyslím si, že by právě tento snímek měl být opakem, ale jasným příkladem lidské subjektivity a jejího čtení. Každý si z esence vytáhne jakýkoliv prvek hledá, postrádá, či vnímá. Proto mi přijde, že Bergman nejen použil několik desítek metaforických obrazců, ale klamal diváctvo jeho fikční realitou (která je každopádně jasná i v již zmiňované Sedmé pečeti). Film, který se vlastně koná v reálném světě je pouze klamem, který jasně dává najevo použití psychologických obrazců a psychoanalýzy přímo v obraze. Jeho boření filmových pravidel a filmového světa je samozřejmě jasné, kde rovnou snímek posunul dále, za hranice filmu díky ukázání filmového štábu a sebe, což hezky říká, že to, co jsme viděli, není reálné ve filmu, ale vlastně v realitě se nás týká a překročuje to hranici mezi filmem a realitou – všichni jsme herci, stejně jako ve filmu. Jasné metafory a metaforické postavy totiž symbolizují různé psychologické jevy, které v realitě existují pouze v hlavě. Sám Bergman psychoanalyzuje postavy, představující různé smysly, pocity apod. A co se týče vyobrazení těchto psychologických jevů ve filmu, je jasné oč mi jde. Role dvojníka, o kterém se vlastně ani nedozvíme, že dvojníkem je. V tento moment nás zase Bergman nechává plavat a číst si z filmu to, co chceme – a nebo že by film byl reflexe jeho vlastní mentality, proto se to divákovi tak dobře čte? Každopádně, role dvojníka je silným motivem, který roste a roste. Nejvíce vyrůstá v obydlí nedaleko od moře, kde jsou dvě postavy odvázány of zbytku světa, což by mohlo být místo, které má symbolizovat jiné místo – možná to, co v realitě neexistuje, je pusté, to, co nemůžeme vidět, prostor v hlavě někoho. To by pak padlo s mojí teorií dvou alter eg, které jsou tak odlišné, že jsou ale přece ten jeden stejný člověk. Jedno ego má to, co druhé nemá a chce. Naopak zase můžeme vidět odraz šílenství a jeho otisk na člověku, což jej k němu postupně dovede a pak utlumí, stejně jako Elizabeth. V tomto avantgardně vizuálním motivu jedné a té stejné šílené osoby si můžeme všimnout poetických a básnivých monologů/dialogů kladoucích otázky života, smrti, snů, reality, mateřství a ženství. Je tu plno teorií, jak si film vyložit, pokládám si otázku, zda to jsou dvě alter ega ženy, zda to lze považovat za někoho, kdo vidí smyšleného, nebo vidí toho, čím byl/ chce být/ chtěl být. ()
Krásná černobílá fotografie s brilantním surrealistickým/abstraktním prologem, ke které se nabízí obrovské množství výkladů, jenž sám Ingmar s přehledem mete ze stolu, jako všechny ostatní interpretace jeho složitých děl. Načrtnutí počátku krize, její jádro a závěrečná katarze s chytrou pointou disponuje přes složitou mozaikovitou formu jasnou a přehlednou dějovou linkou, která může pro někoho znamenat intelektuální orgasmus a pro druhého formálně dokonalý a únavný stereotyp. „Bergman je nuda vole!“ prohlásil jeden uznávaný pedagog na večírku jedné nejmenované katedry. V tomhle případě to není buranství, provokace ani "dělnický postoj", ale holý fakt... ()
Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... ()
Hyperintelektuální fetiš, za který bych Bergmanna ztřískal IKEA židlí. Fakt jsem při té povinné školní projekci trpěl tak, že jsem chtěl sundat brýle a obroučky si vypíchnout obě oči. Vím, proč se tomuhle konverzačnímu artu dobrovolně vyhýbám kilometrovým obloukem. ()
AAAAAAAaa lol tak tohle jsem naprosto nestihnul. Ze začátku jsem chápal věděl o co jde ale postupně jsem v tomto filmu jaksi zabloudil. Co je fakt co se komu jen zdá kdo je kdo a co tam do prdele dělal ten brejlatej chlápek? Ovšem to neznamená, že mě to naprosto nestrhlo a nedokoukal jsem to bez dechu a s pusou otevřenou. Trošku mi to připomělo Bazén no nevim každopádně doporučuju. ()
Bergmanovy filmy mě zamykají do jiného světa, kde žádná duševní zkušenost není dost hluboko na to, aby se schovala. Platí to i o znepokojivé Personě, která mi už od úvodního záběru začala vkládat do mysli depresivní kolečka. V úvodu je film psychologickou střelou, která naznačuje, že ani zkušenosti, které jsme v průběhu života získali, nám nedokážou říct, co vlastně chceme. Pomocí naléhavé kamery navíc získá příběh sugestivně vystavěnou atmosféru a zajímavé rozložení sil, kdy už se zdá, že by si obě postavy mohly téměř prohodit role. Jenže Bergman mě v závěrečné třetině strašně zklamal, protože nechal vzhledem ke své povaze nechat zvítězit mysteriózno a z toho důvodu vyprávění úplně ztratí tempo. Zápletka nepřináší nic nového, zastaví se na místě a režisér už si jen hraje se svými nápady, které zkomplikují všechna možná pochopení pointy i příběhu jako celku. ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Experimentální, až snově nadčasový, myšlenkový, dvojsmyslný dílo, který nelze hodnotit jako film, protože Persona je nadfilm. Jsou filmy a potom je Persona - na vrcholku optiky, kterou kinematografie zaznamenává v nejvyšším měřítku. Bergman překonává limity režie, práci s hercem, divákem, obrazem a dějovými smyčky. Bibi Andersson fenomenální, Liv Ullmann sexy, Bergman nadpozemský. Nadčasové dílo nad hranicí představivosti. P.s. 2021 stále průzračně emocionální prostor nitra. ()
Jsou filmy, po jejichž zhlédnutí se cítíte báječně, jakoby v jiném světě. A jsou filmy, které vás totálně zdeprimují a důvodem vaší neveselé nálady není nízká kvalita filmového kusu, ale právě vysoká. Takový je i tento film. Čiší z něj Bergmanova špatná nálada, obava ze smrti. Avšak se Smrtí se vypořádává jinak než v Sedmé pečeti. Sonda do ženské psychiky není jednoduchá a režisér natočil dílko pro náročného diváka. Bibi Anderson podala výtečný výkon. Bergmanova manželka Liv Ulmann neměla takovou možnost vyniknout. Trochu lynchovský film, dobrý. ()
Očekával jsem, že zhlédnutí po letech bude zásadně větší zážitek, ale zjišťuju, že moje prvotní intuice o chladném konstruktu se mnou zůstala a k Personě jsem cestu nenašel. ()
(1001) Dovedu si představit, že takhle se na ženy dívá muž. Nekompromisně servíruje pečlivě připravené obrazy. Nemám k filmu sebemenší výtky, ale protože jsem s ním nesplynula, nemůžu dát plné hodnocení. Preferuji svět beze slov nad vše ostatní a tenhle film, ač s tím koketuje, nakonec stejně dává přednost vyjadřování skrz slova, tak nějak surově a bez obalu naskládaná do komínků a divák ať třídí, co chce vědět a co ne a co to vlastně znamená. ()
Poměrně komplikovaný snímek, asi zatím nejvíc, co jsem od Bergmana viděl. Rozhodně nic pro tuctového diváka. Charakterový střet dvou žen, ze kterého vám půjde hlava kolem. ()
Počátečních 6 minut, stejně jako podivná vložka ve 45. minutě a podobně obraz na konci se mi nelíbily, přišly mi moc samoúčelné. Jinak ale naše první setkání s Bergmanem dopadlo vcelku dobře. Obrovsky zajímavá studie 2 ženy, která byla více než k zamyšlení, navíc své udělaly i výborné herecké výkony obou hlavních představitelek, navíc tolik rozdílných, že kontrast mezi nimi byl ještě více znatelný. Ale po již zmíněné 45. minutě se film začal citelně měnit a s každou další minutou jsem ho chápal méně a méně, až se mi ho prostě ke konci nepodařilo pobrat. Ale ani mi to tak moc nevadilo, natolik byla Persona záživná, takže celkově hodnotím slabšími 4*. ()
Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. ()
Umělecký kousek s charakteristickou Bergmanovsku atmosférou, ponurostí a hloubkou. Bergman, mistr filozofie a psychologie lidských vztahů, lidských duší a jejich zákoutí, bolesti a temnoty předkládá konfrontační portrét dvou (?) žen, které pojí vzájemná podobnost i odlišnost. Krásná Liv Ullman, která dokázala herecké mistrovství i beze slov a Bibi Andersson, jejíž monology v sobě odkrývají a ukazují vše skryté, nevyslovené a obávané. Téměř hypnoticky jsem sledovala jak chladně odtažitou i přitažlivou mlčící Liv, tak hovořící Bibi a byla jsem zvědava na každé další slovo, které řekne. Duše je jako propast, jen ztěží dohlédneme jejího dna. A pokud se k ní dostaneme příliš blízko, můžeme spadnout. Často stojíme na okraji a čekáme, jestli náhodou neuklouzneme, možná si to i přejeme. A někde tam, uprostřed propastí našich duší je mistr Bergman, a svými filmy nám ukazuje, jak to tam vypadá. Představuje nám její nekonečnou bolest, hloubku a tajemství. Skvěle to vystihl uživatel Cimr. ()
Existenčná dráma disponujúca škálou rôznorodých pocitov, ktorú som nebola schopná celú absorbovať v jej celistvosti hneď na prvýkrát. Bergman bol jedinečný človek a svoj dar citlivo zaobchádzať s oceánom ženskej duše by mu mohlo veľa režisérov iba závidieť. Ak by som sa niekedy cítila na dne, vedela by som, že jeho schopnosť vcítiť sa do takmer nepreniknuteľných zákutí ľudského srdca, by mi bola dostatočným útočiskom. Film s malým množstvom slov a pritom ma intenzívne ponoril do nevyspytateľných osudov dvoch navonok rozdielnych žien, ktoré spája viac, ako by si boli schopné priznať. Veľmi silný zážitok podporený výkonmi dvoch hlavných predstaviteliek. ()
Kdybych sledovala ten herecký orloj v Bergmanově variacích ještě více nahodile, nikdy bych neuvěřila, že Bibi a Liv jsou skutečné herečky a ne jen loutky připomínající parodii na pop art. ()
Silný herecký koncert dvou výtečných a krásných hereček pod taktovkou severského mága Ingmara Bergmana. Komorní, docela dost intimní a silné. 85%. ()
Úvodnú experimentálnu obrazovú koláž sprevádzanú modernou vážnou hudbou vzápätí vystriedajú scény zoznámenia s diagnózou ženy, známej herečky. Nasleduje jej terapia v nemocnici, v prírode. Jednotlivé scény tvoria obrazové kompozície využívajúce šerosvit, tieňovanie, sústredenie na tváre, podchytené raz zjavnejšou, inokedy jemnou symbolikou. Nielen známa dvojscéna (ten istý dialóg braný raz pri pohľade na jednu, druhýkrát na druhú ženu) ústi do snovo surreálnych sekvencií, ale ozvláštnenia sú podávané v priebehu celého filmu, či už obrazové alebo dejové. Nemenej dôležité sú skvele sústredené herecké výkony oboch hlavných hrdiniek. Na jednej strane dobrovoľne mlčanlivá herečka (teda tá, čo slová zvyčajne rozdáva) a na druhej strane ukecaná zdravotná sestrička (zvyčajne utišuje). Sledujeme najrozličnejšie polohy ich vzájomného vzťahu od zoznámenia sa, zbližovanie, rozvrat, ubližovanie si až po vzájomné ohmatávanie si duší. Analýza ženskej psychiky až na dreň. ()
Toto je moj treti film od Bergmana, ktory som videl, ale ani tymto filmom som nebol nejak extra nadseny. Sice sa mi pacilo stupnovane napätie medzi nemou hereckou Elisabeth a jej osetrovatelkou Almy, ale nie je to film, ktory by som chcel vidiet viac krat. Je to skor film pre intelektualov alebo milovnikov artovych filmov. Ani tych prvych 5 minut filmu mi nedavalo zmysel. Teraz som zvedavy len na FANNY A ALEXANDER (1982)... 15.11.2010 ______ Bibi Anderson - (Alma - ošetrovateľka) +++ Liv Ullmann - (Elizabet Vogler - herečka) +++ Margaretha Krook - (Doktor) +++ Gunnar Björnstrand - (Pán Vogler) +++ Jörgen Lindström - (Elizabetin syn) +++ Produkcia: Ingmar Bergman +++ Hudba: Lars Johan Werle +++ ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)