Lesní jahody

Třicátnická dravost a síla, která už se pomalu přehupuje do čtyřicátnického pochopení, se setkaly s ohromným tvůrčím potenciálem a dokázaly načrtnout poslední soud bilancujícího starce jako by jím samy byly. Film se propadá do stále větší deprese, až se v poslední třetině profesor dostane před soud. Již úvodní scéna s mikroskopem dává tušit, že tohle pro něj nebude procházka růžovým sadem. Pokud je divák ochoten dočkat se poslední třetiny, bude odměněn, ostatní zřejmě odejdou od filmu znechuceni a znuděni. (05.05.2014)

Bezesporu,jeden z vrcholů Bergmanovy kariéry. A v hl.roli další švédská ikona, slavný to režisér němých filmů, Victor Sjostrom, jemuž tu bolest a únavu ve tváři snadno věříte, když víte, že to byla jeho poslední práce před kamerou. Což ovšem nikterak nesnižuje jeho výkon!. Pane Bergmane, tu díru po vás již nikdy a nikdo nezaplní. Takový velikán se rodí jednou za 100 let a to nikterak nepřeháním. Už si ani nedokáži představiti můj filmový labužnický život, bez vašich klenotů/filmů. (12.04.2019)

Pokud bych měl pár slovy popsat Bergmanům opus LESNÍ JAHODY, musel bych ke svým "ódám na Bergmana" používat takových slov jako: nesmírně lidské, uvěřitelné, hluboké, melancholické a přesto pozitivní, humorné, veselé a plné života. Skutečně, nečekal jsem, že toto Bergmanovo dílo - o přemítání "sobce" a "starého mrzouta" v jedné osobě nad svým životem - bude přes svou hloubku a určitou míru melancholie plné života a (velmi decentně) humorné (za všechny například: "Přihodilo se mi, že jsem dospělý a nemusím si nechat od Vás poroučet." nebo: "A jaké neřesti smějí mít ženy? Pláč, rodit děti a pomlouvat svoje sousedy."). Cením si tedy toho, že toto dílo o "melancholickém přemítání" má v sobě šíleně pozitivní náboj. Shrnuto a podtrženo: Nesmírně vyrovnané dílo. Snad u málokterého jiného filmu mi přišlo tolik na mysl to, že film je schopen zprostředkovat myšlenky, které mě v životě mohou posunout o kus dál. Bergmanovi se to jeho opusem LESNÍ JAHODY povedlo na 100%. (30.11.2003)

Dvě poznámky: 1, Zatímco v Sedmé pečeti se pochyby vyhrotily až k nevíře v Boha, který neodpovídá na volání, Lesní jahody tuto nevíru dále přesouvají k nevíře v sama sebe, a i když je evidentní snaha o přehodnocování, zdá se, jako by cesta sama jen oddalovala konečnou smrt. Oba filmy tvoří společný diptychon, oba jsou z roku 1957 a oba přecházejí do metajazyka tím, jak se vysmívají samotné otázce „existence Boha“, aniž by se namáhaly na ni vůbec odpovídat. 2, Některý dialogy pocházejí z reality, jiné jsou zbavené pokrytectví a svou otevřeností mají blíže k přání (snacha a profesor v autě)... a stejně tak otevřeně se mluví o Izákovi bez Izáka v jeho vzpomínkách, kterými je přítomen. Film zkrátka bilancuje nad tím, zda si ve stáří člověk už zaslouží slyšet pravdu, nebo je lepší dožít v sebeklamu. Až neúměrně krásné herečky a vůbec celý ansámbl přizvukuje spíše druhému. (17.08.2008)

Můj nejoblíbenější Bergman. Prolínání snu a reality. Film se odehrává během jednoho dne, hlavní postava profesor Borg představovaný legendou švédského filmu Victorem Sjöströmem však jakoby prožila celý svů život znovu. Snové představy jsou někdy tak přesvědčivé, že mohou diváka zmást. Svou roli Sjöström obohatil a oproti původním Bergamonvým záměrům i pozměnil, stejně jako profesor Borg se i Sjöström smiřuje a vyrovnává s dosavadním životem. (17.03.2007)