Lesní jahody

Tak v tomto případě jsme se s Bergmanem neplavili na stejných vlnách. Nedokážu říct, zda na tom měla svůj podíl sedmička Neuburgu, která se mi proháněla krví, nebo můj nízký (takřka až chlapecký věk). Čekal jsem záplavu životních pravd a mouder, jak to bývá u Bergmana zvykem, ale dostal jsem pouze rekapitulujícího staříčka, který měl divný sen a na své cestě potkával divné lidi. Nemám pocit, že bych se za celou stopáž dozvěděl něco objevného. Kromě toho forma filmu byla těžce uspávající. Dnes si tedy nebude skládat hold, nýbrž se holt poplave proti proudu. Jeden kus! (26.08.2018)

Těžko se mi hodnotí takový film... zdánlivě bez děje, zároveň ale plný (spíše smutných) pocitů člověka, rekapitulujícího svůj život. Dobře byla zvolená forma jakés takés roadmovie, jelikož profesor Borg musí cestovat, avšak spíše po duševní dálnici a opačným směrem... skutečná cesta dává svými zastávkami i nahodilými setkáními s několika vedlejšími postavami průchod jeho vzpomínkám a my sledujeme, co se za tím štítem sobectví pana profesora vlastně skrývá... Ve snech je odkrývána Borgova narůstající zášť, aby v autě s pestrou posádkou mohla být objevována... lítost? Smíření? Pocit viny? Všechno má svůj čas, ale není už pozdě? Smutek a samota. Závěr je hodně silný; celkový dojem přesto neměl takový dopad, jak bych očekával, ač pocitů bylo opravdu spoustu. Proto "jen" 8/10. (08.01.2008)

Zteřelý exemplář auteurského filmu se vším všudy. Je tady silný autobiografický rozměr: Bergman dostal inspiraci poté, co se mu zdál sen, a Sjöström si zahrál roli, která do značné míry připomínala jeho vlastní osobní / profesionální pozici. Navíc sny jako takové jsou základem psychoanalýzy, která z nich významně čerpá. Lesní jahody jsou sice bez zaváhání natočené, ale jinak z dnešního pohledu téměř neživotné, zakonzervované v čase a přímo odkazující na teoretické přístupy, které jsou dnes již překonané, nebo v lepším případě marginalizované. Tohle pro mě není klasika, která by dokázala být věčná a věčně platná, ale naopak dílo, které ustrnulo v čase, dnes již nepřekvapivé a staromilecké. (07.11.2013)

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy sledovat Bergmanův road movie. Cestovní film, chce-li ho člověk natočit dobře, není primárně o zábavě na cestě, ale o proměně, kterou cesta způsobuje. V tomhle ohledu jsou Lesní jahody dobrou žánrovkou hned ve třech ohledech. Jednak se cestuje fyzicky v autě z místa A do místa B, jednak se cestuje časem v profesorových vzpomínkách a v neposlední řadě je tu ještě cesta ve smyslu průzkumu nitra. Sny, které se Isakovi zdají, jsou vlastně putování za správným nahlédnutím sebe sama. Proměna, která se těmito třemi stezičkami uskutečňuje, dopadá jak na profesora, tak na jeho snachu. Marianne se pokouší zjistit, jestli si nechá, nebo nenechá své dítě a Isak se musí podívat do zrcadla, aby viděl, že přese všechny znalosti, které za život nastřádal, se nestal moudřejším a lidštějším (ba naopak). Bergman nechává konec záměrně otevřený. Není tu žádná jistota, jestli se Marianne a Isak rozhodnou správně, ale jsou tu známky toho, že ona cesta autem je poznamenala, něco v nich změnila. A jak řekl Sartre: "Nejsme to, čím jsme. Jsme to čím nejsme." Nedefinuje nás úhrn toho, co jsme zažili - máme svobodnou vůli nechat se vláčet osudem, ale také vůli vymanit se a začít určovat svůj další osud sami. (18.01.2021)

Sny se zdají každému...ale existuje jen pár "andělů", kteří s nimi dokáží jít na veřejnost zcela uměleckým a přece nezaměnitelně osobitým způsobem! Bergman vychází ze své varovné snové představy, v níž spatřuje sám sebe (slavného muže) v zajetí egoismu. Slunce pronikavě zářilo, vytvářelo ostré tmavé stíny, avšak nehřálo. (23.06.2005)