Režie:
Edgar WrightKamera:
Jung-hoon JungHudba:
Steven PriceHrají:
Thomasin McKenzie, Anya Taylor-Joy, Matt Smith, Diana Rigg, Terence Stamp, Synnøve Karlsen, Lisa McGrillis, Rita Tushingham, Michael Jibson, Andrew Bicknell (více)VOD (4)
Obsahy(3)
Studentka módního návrhářství Eloise (Thomasin McKenzie) se právě přestěhovala z ospalé anglické vesničky do životem pulzujícího Londýna. Už to může s psychikou mladé holky solidně zacloumat. Mnohem víc ji ale ovlivňují „noční dobrodružství“, které zažívá po usnutí v pronajatém pokojíku vlídné paní domácí (Diana Rigg). Ve snu se vrací časem do šedesátých let, do proslulé londýnské čtvrti Soho a nočního klubu Café De Paris. Tady potkává talentovanou zpěvačku a tanečnici Sandie (Anya Taylor-Joy), které chybí už jen krůček k tomu, aby se stala opravdovou hvězdou. Sandie má silné kouzlo osobnosti, kterému Eloise podléhá čím dál víc, stejně jako stylu, tónu a divokosti zlatých šedesátých. Podléhá jim tak, že si nevšímá, jak mezi všemi těmi barvami začínají převládat temné tóny, a že její noční pouto s minulostí začíná pronikat i do její každodenní existence. Eloise si uvědomuje, že Sandie nemusí být jen výplodem její fantazie, ale skutečnou lidskou bytostí, která ji z minulosti zoufale volá o pomoc. Eloise se jí rozhodne zachránit. Je to šílené? Možná. A nebezpečné? Zcela určitě. (Cinemart)
(více)Videa (4)
Recenze (432)
Vždycky mám radost, když se povede film, kde všichni herci předvedou naprosto dokonalý, přesvědčivý výkony. A vždy za to velebím režiséry, protože i skvělej herec se pod blbou taktovkou dokáže kolikrát znemožnit. Tady navíc o level nad ostatními ční naprosto fantastická, okouzlující a sexy (ach bože, když sundala svůj svetřík první noc v pronajatém pokoji, projela mi okamžitě bulbouretrální tepnou třetí míza) Novozélanďanka, která se touhle performancí zařadila mezi moje oblíbený mladý talenty. Film je navíc krásně vystylizovanej, jen jsem postrádal horrorovější atmosféru, Wright měl ještě malinko víc zatlačit na pilu. ()
Wright umí skvěle vyvolat ducha čtvrti, kde v každém kamrlíku někdo zemřel, ve zdech každého baru jsou vsáklé zapomenuté večírky, a kde se všichni odvolávají na idealizovanou minulost, která má být pod tím vším někdě ukrytá. Toho zamilovaného i uštěpačného genia loci ale zejména ve druhé polovině rozežene nudné a průhledné pátrání po padouchovi, kde se Wright točí v kruhu, opakuje se a tak nějak celkově nemá co říct... Přitom záverečné titulky ukazují, že se stačí spolehnout právě jen a pouze na Soho. ()
Edgar Wright se podivných, provokativních filmů nebojí a stále se snaží někam posouvat. S Baby Driverem po Cornetto trilogii ubral na humoru a zůstal u podvracení žánrových vzorců, výsledkem však byla hezky natočená průměrnost, která se vám po skončení filmu vykouří z hlavy. A s Poslední nocí v Soho je situace velmi podobná. Wright vychází z klasického příběhu o nevinné dívce, která se přestěhuje do velkoměsta a ocitá se v pavučině jeho temných sil, na niž reaguje únikem do snového světa – jenž se však nevyvíjí úplně optimálně. Wright samozřejmě stále výborně vypráví obrazem, dovede pečlivě zvolit soundtrack (tentokrát ve stylu 60. let) a je vidět, že má předlohy dobře nakoukané. Thomasin McKenzie už poněkolikáté přesvědčuje o svém talentu a Anya Taylor-Joy si roli vrstevnaté femme fatale zjevně užívá. Oproti částečně podobnému Neon Demonovi se však Wrightův civilizační horor rozhodl nespoléhat na přílišnou otevřenost, a tak během nadměrné, bezmála dvouhodinové stopáže nakonec divákovi všechno vysvětlí až do úmoru. Ze směsi nápadů a podnětů pak zůstane dojem, že Wright sice umí točit, ale pro vstup mezi nejvyšší režijní extratřídu mu stále něco chybí. ()
Začíná to jako zbytečně dlouhý retrokabaret pro tuzemské honiče nad šedesátkama, co strašlivě touží vrátit se pár desítek let zpátky v čase, a za zvuků plísně „Já budu chodit po pičkách“ tam vyprcat Naďu Urbánkovou, neodolatelně přitažlivou v jakémkoliv časovém období. Pro masařky. Paxi ale Éda Piš začne hrát na #metooblm Hičkoka a musím říct, že to Psycho kombinované s Gerontoptáky, feministkami a negry docela trefil. Tedy, ne že by to jako byla kdovíjak sofistikovaná či potěšitelně braková zábava, ke které se budete rock co rock pravidelně vracet. Spíše taková milá, přebarvičkovaná, řemeslně perfektní a do posledního záhybu na fiži retrovyňuňaná pocta době a Fredymu, na kterou jsem například takový já zapomněl asi tak 30 minut po závěrečných titulcích, a s děsem si možná sem tam vzpomenu akorát na zoufalým úchylům uhrančivé, z xichtu na spánky utíkající oči Aničky Krejčí – Radostné a na tu odpornou, topornou, slizkou, iritující a afektovaně přehrávající šišlavou pizdu Tomašínu v hlavní roli, co scénářem dicktované permanentní zděšení, úleky i traumata interpretovala jako neumětelsky unifikovanou trapkopózu „ochrnutě vykul bulvy, jako by se ti někdo nečekaně nabořil do dvojky“. Což by vpoho věrohodně zahrála jakákoliv mnohem snesitelnější, sympatičtější a talentovaná ochotnice. ()
Galerie (43)
Zajímavosti (18)
- Snímky města, které se objeví během závěrečných titulků, jsou ve skutečnosti pandemicky vylidněné ulice Soho, které sám režisér Edgar Wright nafotil během pandemie covid-19. Zdálo se mu smutné vidět centrum londýnských ulic naprosto prázdné, a proto se rozhodl, že fotky musí do filmu zakomponovat. (LucasAbelle)
- Jedná se o čtvrtý film Edgara Wrighta, který je točen na anamorphický objektiv Panavision. První tři byly snímky: Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010), Na konci světa (2013) a Baby Driver (2017). (Wade Wright)
- Název Poslední noc v Soho vnukl režisérovi Edgaru Wrightovi ve skutečnosti Quentin Tarantino. Tarantino již dříve ve svém filmu Grindhouse: Auto zabiják (2007) použil skladbu od skupiny Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich – „Hold Tight“. Během rozhovoru o právě zmíněném filmu a kapele se Tarantino měl zeptat Wrighta, zda od nich slyšel skladbu „Last Night in Soho“. Poté řekl, že je to nejlepší titulní skladba k filmu, který nikdy nebyl vytvořen. (LucasAbelle)
Svěží a důvtipné posouvání se od žánru k žánru, tak jak je tu naprosto věrně a přiléhavě vylíčil Matty, a také eskalování a přebarvování atmosféry i celá audiovizuální stránka Wrightova posledního podniku mě skoro do poslední chvíle těšily, bavily a zároveň napínaly, protože i při tom všem důsledném přepeřování držel ve hře slibně se vyvíjející scénář - jenže banální, pramálo promyšlené finále s triviálním happy endem pro mě celou tu rafičenou parádu dokonale shodilo, splasklo a zabilo. Hlavně proto, že totálně vyšuměla od začátku silně akcentovaná, tajemstvím opředená rodová ženská linie babičky-matky-dcery, stejně jako motiv psychicky narušené matky. A nakonec i motiv neznámého otce, s nímž se tam operuje, zůstal ležet na stole jako vynesená, ale nezahraná karta. Čímž pádem se všechny ty různé zdánlivě významné průpovídky o matce, ať už od babičky nebo od Ellie, jeví jako povrchní žvanění bez obsahu a bez hloubky, nedozvíme se, co se matce v Londýně stalo, ani s kým měla dceru, ani proč se zabila, přestože je-li Ellie tak citlivá a zvláštní, určitě by to všechno muselo hrát svou roli v jejím pobytu, stejně jako to, kdo je, nebo byl, jejím otcem. Ale ne, ona místo toho nacítí jen příběh relativně náhodně potkané a pro ni cizí Londýňanky, a její vlastní naznačená rodová story zůstane filmem nepochopitelně, nelogicky nezapracovaná, úplně pominutá. Samotný happy-end, který by sám o sobě byl jen odskokem do dalšího žánru (tentokrát asi do self-made woman story a romantického slaďáku), by vůbec nevadil, naopak, ale to přehlíživé odignorování vlastnoručně zasazených motivů, které by měly být zákonitě důležitější, takže divák (já) celou dobu čeká, jak se nakonec kongeniálně propojí s příběhem Alexandry-Sandie (byl Elliin otec Lindsey? Jack? děly se matce podobné věci jako jí? co neustála? a jak to souvisí s babičkou, evidentně velkého světa znalou, ale žijící daleko od Londýna?), je nakonec krutě zklamaný: aha, takže babička prostě jenom ničemu nerozumí a těší ji, že se vnučka prosadila jako návrhářka a má hodného kluka, aha, takže matka byla asi jenom psychicky labilní vesničanka, jejíž důvod pro sebevraždu ani nestojí za zmínku, aha, takže kdo je Eloisiným otcem, jsme se vůbec nepotřebovali dozvědět - nehledě na to, že nedává valný smysl ani jedna možnost, a zbytečně to divákovi (mně) vrtá hlavou, kdy ji vůbec stihla mít. Před etapou v Londýně, v rodné vsi, by to s neznámým otcem byl úplně jiný příběh na úplně jiný film, a v Londýně, když se v něm zabila ve chvíli, kdy Eloise bylo sedm let a přitom se do Londýna s matkou podívala jako malá jen jednou, je to taky krapet překombinované. Tak či tak je nutné hodně a bezvýsledně spekulovat (možná byla v Londýně promiskuitní, možná nedobrovolně, aby se prosadila, možná nechtěnou dceru odložila u babičky, a zase se do města vrátila jako můra k plameni - ale proč? a proč by na ni dcera i matka vzpomínaly tak milounce, nezakaleně?), nebo se na to zpětně radši vykašlat - tak ani tak ale nejde zakrývat zklamání, scénář ve finále naprosto pohořel a srazil celý film do stoupy, nemluvě o tom, že pak i jeho morální vyznění, o které v poslední fázi (posledním tažení) ještě ke všemu zausiloval, zbanální, zprůměrní a samo se odkope. Škoda. A víceméně souhlas s DaViD'82, který to, co je na filmu nejvíc tristní, navíc popsal výstižněji než já a méně slovy. (kino Atlas, ČSFD projekce) *~ () (méně) (více)