The Tragedy of Macbeth

William Shakespeare opustil svět v roce 1616, zanechal za sebou ovšem oblíbená divadelní díla, která se pravidelně dočkávají nových pokusů o zpracování. Součet všech zpracování Romea a Julie, Hamleta, Krále Leara či Macbetha by trval dlouho. Ostatně nejnovější adaptace Macbetha dorazila ještě v roce 2015, kdy se skotského lorda usilující o trůn chopil Justin Kurzel a s Michaelem Fassbenderem a Marion Cotillard v hlavních rolích natočil adaptací, která mohla vizuální stylizací evokovat filmy Zacka Snydera, svou existenci si ovšem přeci jen vyloženě obhájit nedokázala.   A přesto nová adaptace Macbetha dorazila v roce 2021, kdy se jí chopil Joel Coen. Polovina známé dvojice bratři Coeni tentokrát bez svého bratra Ethana natočil novou adaptaci jedné z nejznámějších divadelních her všech dob s Denzelem Washingtonem a Frances McDormand v hlavních rolích a dle nejnovějších informací by údajně mohl Joel Coen též po vzoru svého bratra definitivně opustit svět filmů a utéct k divadlu. Může The Tragedy of Macbeth fungovat jako důstojná tečka kariéry?   Osobně bych se nebál The Tragedy of Macbeth označit za nejlepší Coenovku. Především i proto, že má ke klasické Coenovce vlastně skutečně daleko a Coen se Shakespearovy předlohy drží velmi věrně, kdy po obsahové stránce vlastně přichází jen s tou změnou, že nechal Macbetha a jeho ženu zestárnout a pro mnohé se rozhodl o kontroverzní casting Denzela Washingtona do titulní role.   Coen má pořád výhodu v tom, že čerpá z jedné z nejlepších divadelních her všech dob a nemá na první pohled co zkazit. Výhodu má Coen i v obsazení Washingtona a McDormand (Coenova žena), kteří nadále patří mezi nejlepší herce současnosti a takový Washington opět předvede, že jeho neokázalé a neexpresivní herectví má neskutečně kouzlo. a McDormand by si z fleku mohla dojít pro čtvrtého hereckého Oscara ve své kariéře.   Coen se ovšem zřejmě očividně vyskytl v situaci, kdy si sám řekl, že nemusí nic nikomu dokazovat a že se aktuálně nachází v tom bodě kariéry, kdy si před definitivním odchodem do filmového důchodu může přeci jen udělat co chce. A přitom se odmítl spokojit s v zásadě obyčejnou adaptací Macbetha.   Coen navíc dokáže něco, co se předchozím Coenovkám vlastně dvakrát nepovedlo. Povede se mu totiž u diváka alespoň částečně emocionálně krve dořezat a naservíruje skutečně intenzivní podívanou s výraznou vizuální stylizací, která skutečně čerpá z německého expresionismu a skutečně tak dokáže evokovat filmy jako Kabinet doktora Caligariho, Nosferatu nebo Vrah mezi námi. Kameraman Bruno Delbonnel se postaral o vizuál, který by šlo rozebírat velmi dlouho.   Každý, kdo alespoň jednou držel Macbetha v ruce rychle pochopí, že Coen zůstává zdrojovému materiálu skutečně víceméně věrný a přesto právě na rozdíl od zmíněného Kurzelova Macbetha dokáže vše dostatečně vysvětlit, aniž by bylo vyloženě potřeba pamatovat si libovolný detail z Shakespearovy předlohy.   Právě divadelní kořeny poté Coen využívá ve vytvoření filmu, který očividně kombinuje filmové a divadelní prvky. Snadno tak může dojít k výtkám, že je v jistých bodech The Tragedy of Macbeth přeci jen teatrální a Coen skutečně archaické dialogy neoprášil. V součtu ovšem vzniká snad nejpůsobivější adaptací Shakespeara v uplynulých letech a dokazuje se, že se svěžím pojetím může i stokrát omílaný a známý příběh fungovat jako působivá podívaná.   Kompletně černobílý film natočený ve formátu 4:3 zmíněnou inspirací německým expresionismem dokáže chvílemi fungovat i jako nepříjemný horor, který Skotsko 11. století prodává jako místo beznaděje a celé pojetí Coenova Macbetha působí svěže.   Jde o film s výraznou autorskou vizí, který dokáže být pocitově pohlcující. Příběh o chamtivosti a příliš vysokých ambicích je v jistých momentech navíc dost možná v Coenově podání pojat jako filmová báseň, protože některé záběry s lyrickým podtextem vlastně výrazně koketují a je pravděpodobné, že je Coenova Macbethova tragédie plná symbolismu, který dost možná není tak snadné rozlousknout. Práce s osvětlením a stíny poté dohromady skutečně utváří jeden z vizuálně nejsilnějších zážitků roku 2021.   Coen Macbetha dokáže pojmout jako tragickou postavu, ke které jde vlastně v součtu i tak trochu chovat jistou formu sympatií. Na první pohled poté vlastně skutečně Coenova adaptace Macbetha nemůže být předchozím Coenovkám vzdálenější, jistá pojítka jde ovšem ve finále skutečně objevit.   Pokud navíc i druhý z bratrů Coenů definitivně uteče k divadlu, minimálně The Tragedy of Macbeth předvádí, že by se na divadelních prknech nemusel Coen držet pozadu. The Tragedy of Macbeth tak ve finále působí jako solidní tečka za filmovou kariérou a solidní start divadelní kariéry.   Coen sice díky čerpání ze Shakespearovy tvorby vlastně nemohl po obsahové stránce nic pokazit, zároveň ovšem prokázal, že má jeho The Tragedy of Macbeth k těm bezkrevným adaptacím, které v poslední době vznikají rozhodně daleko. Pocitově i obrazově silný zážitek, který skutečně funguje jako plnokrevná kombinace filmu a divadla. Divácky nevděčná a pro mnohé automaticky zapovězená podívaná, pro vyvolené ovšem ukázka toho, že potenciál těchto adaptací rozhodně není vyčerpaný a pořád mohou v této kategorii vzniknout výjimečné podívané. Pokud i druhý Coen skutečně skončí s filmy, minimálně jeden z nich by aspoň mohl odejít na vrcholu...... (14.01.2022) (méně) (více)