Trabantem z Indie až domů

S Jižní Amerikou s přehledem nejzajímavější série, průměrem dokonce na čistých 5. Nevím jestli to je opravdu tou kvalitou nebo tím, že jsem se na žlutý cirkus Dana Přibáňě prostě tak těšil. A upřímně mi to je úplně jedno. Jako vždy je seriál mnohem lepší než film, je tu víc prostoru, víc záběrů, víc problémů, víc administrativních hororů a prostě víc zábavy. Je mi sice trochu líto, že to byla poslední jízda, ale četl jsem, že Přibáň už něco chystá dalšího, jiného, jsem zvědavý. Partička kolem tohoto českého dobrodruha mě baví a bavit bude ještě dlouho. Po stránce filmové je Z Indie až domů kvalita. Střih, záběry, kamera, hudba, vyprávěč Davida Novotného. Bavil jsem se stále! (09.12.2019)

Po předchozím zaneřádění zbytku světa čmoudícími východoněmeckými dvoutakty vyrazil Žlutý cirkus do Indie - ono také už ostatně na zeměkouli nezbývá mnoho míst, která by se s jejich výfukovými zplodinami důvěrně neseznámila, snad s výjimkou Antarktidy. Obvykle značně nesourodá parta byla tentokrát ochuzena o oba Poláky, a tak si cirkusáci museli vystačit jen se svérázem náčelníkova dirigování. První dva díly byly vlastně zbytečné – až od třetího dílu se polský Maluch (s českou posádkou), česká Jawa (se slovenským jezdcem) a obě BB* s Danem v čele vydávají na cestu. Oproti poutavé cestě napříč Jižní Amerikou je to v podstatě nuda, potvrzující předpoklad, že jde pouze o další, již několikrát vyvařený guláš. Navíc s posádkou, narychlo doplněnou dvěma nováčky, bez patřičně prostořekých a všeho schopných Poláků, se jedná o One man show letitého trabantového guru Dana Přibáně.  *bakelitové bestie (13.04.2020)

Žlutý cirkus na cílové rovince. Trabanti mě baví a na jejich poslední dobrodružství jsem se těšil a pak jsem nedočkavě očekával každou další epizodu. Bavil jsem se dobře, ale v porovnání s Afrikou a Jižní Amerikou jsem se nebavil tolik. Trochu mě mrzí, že se vytrácela ta část cestopisu a představování věcí nových a zajímavých pro diváky a místo toho jsme neustále poslouchali o frustraci z toho, že se Indové chtějí fotit. Já bych radši víc zakázaných čtvrtí z Číny nebo podivných rituálů se zavíráním hranice nebo krásných výhledů v Himálajích. I přesto to byla super jízda a konec byl dojemný snad víc než jsem čekal. (11.12.2019)

K tomu se asi nedá moc co říci. Je to stálice a klasika. Kluci se vydali na cestu i formou seriálu potřetí a nemohu říct, že bych byl zklamán. Ani za nic. je docela zajímavé, že hodnocení může skákat sem a tam, i když stále tvrdě nad průměrem, tak mi přijde, že ta kvalita od prvního dílu Jižní Ameriky až do posledního dílu už doma v Česku se vůbec nezměnila. Ale to je subjektivní. Co říci? Z pohodlí doma přes půlku světa na Trabantu, Maluchu a Jawě. To vše s nahlédnutím do kultury, do humoru, projedeme svět. Myslím, že se tomu nedá, co říci. Začalo to nějak více známě po roce 2011 a dnes na konci dekády se s Trabanty loučíme. Je mi jasné už z potitulkové scény filmu, že se náš cirkus ještě nějak vrátí. Uvidíme, co to bude. Je to zvláštní, jde o loučení, ale vlastně i o nový začátek. (31.12.2019)

Možná to není nejbarvitější série (jako Jižní Amerika), ani nejextrémnější (Austrálie), ale po trochu vlažnějším startu jsem i napotřetí dostal parádní dobrodružství, které stejnou mírou baví jako překvapuje. Je to dobře natočené, člověk tentokrát o něco více nahlédne do kultur jednotlivých zemí, což jsem minule docela postrádal. Kluci jsou fajn, ale občas by se mohli trochu krotit - brát jiné kultury více s respektem a chovat se méně jako Češi. Zdaleka největší sympaťák je tam poměrně tichý Marek Slobodník, který, když už ale jednou za čas něco prohlásil, tak jsem šel do kolen. Je nicméně vidět, že to partu stále baví a jsem zvědavej, kam se podívají (= podíváme) příště. (04.06.2020)